Dívky neuhořely kvůli nám, říká ošetřovatelka o požáru v Měděnci

„Chtěly jsme volat hasiče, ale telefony byly zamčené. Chtěly jsme hasit samy, ale nefungoval hasicí přístroj…“ vzpomíná zdravotní sestra Marie Plevková na jeden z nejtragičtějších požárů české novodobé historie, který vypukl přesně před čtvrt stoletím v ústavu sociální péče v severočeském Měděnci.

Film Filipa Renče o požáru v ústavu někdejší vychovatelka Marie Plevková nikdy neviděla do konce. Vyvolává v ní pocit zoufalství.Prvního listopadu 1984 přišla na noční směnu a jen o chvilku později zapálilo jedno z nešťastných děvčat dům.

Nevíte, oč jde? Omyl. Tušíte to, pokud jste viděli Renčův film Requiem pro panenku. Ten sice nepopisuje událost přesně, ale základ sedí. Do ústavu plného mentálně postižených dívek se počátkem 80. let dostala i obtížně zvladatelná, ale inteligentní Romka – Eva Kováčová. Nepatřila tam, což však nikoho za hranicemi Měděnce nezajímalo.„Jejím obranným reflexem byla zloba,“ popisuje Plevková. „Pořád z ústavu utíkala a schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit.“

Mladé vychovatelky a ošetřovatelky se s problematickou Evou nemazlily – občas ji připoutaly k topení, tlumily ji zbytečnými léky. Takové metody byly tehdy v podobných ústavech normální.

Puberťačka Eva navázala intimní vztah s vychovatelkou, o generaci starší. Chtěla s ní bydlet, dostat se z ústavu, ale vychovatelka se rozhodla, že si Evu domů nevezme. Hysterická dívka zapálila skříně s oblečením v prvním patře a brzy shořela většina ústavu. V naprostém chaosu zemřelo 26 nemohoucích děvčat.

Policii při vyšetřování nezajímalo, kdo umístil Evu do ústavu, nechtěla vědět, proč v Měděnci nefungovaly dokonce ani telefony nebo hasicí přístroje. Ve vězení nakonec skončila nezletilá žhářka a dvě vychovatelky, které splnily roli obětního beránka.

„Ale podle mě byl hlavním viníkem neštěstí celý tehdejší systém, který se nesnažil umístit nezvladatelné děti tam, kam opravdu patřily,“ říká s odstupem Marie Plevková.

Převzato z iDNES.cz

-kaw-