Sobota 16. prosince 2017, slouží směna B. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner zeka 970 OK

První hasičská plošina na světě

Automobilové vysokozdvižné plošiny jsou již dlouhá léta jedním z nejrozšířenějších typů požární techniky vůbec a slouží v nejrůznějších modifikacích bezpočtu hasičských sborů po celém světě, naše končiny samozřejmě nevyjímaje. Málokdo však dnes již ví, jaké okolnosti stály před více jak 50 lety za vznikem vůbec prvního exempláře tohoto typu požární techniky.

Automobilové vysokozdvižné plošiny jsou již dlouhá léta jedním z nejrozšířenějších typů požární techniky vůbec a slouží v nejrůznějších modifikacích bezpočtu hasičských sborů po celém světě, naše končiny samozřejmě nevyjímaje. Málokdo však dnes již ví, jaké okolnosti stály před více jak 50 lety za vznikem vůbec prvního exempláře tohoto typu požární techniky.

Ačkoli se již o několik let dříve objevily ojedinělé případy, kdy bylo k hašení požáru použito výsuvné plošiny, skutečná historie požárních plošin v podobě, v jaké je známe de facto i dnes, se začala psát teprve roku 1958 v americkém Chicagu.

Koncem padesátých let Chicago hledalo náhradu za své 3 notně letité a již dosluhující vodní věže (water towers – ), které tehdy byly jedinými dostupnými mobilními prostředky, určenými specielně pro boj s ohněm ve výškových budovách. V této době se však vodní věže již delší čas nevyráběly, a většina velkých měst tak byla odkázána na klasické automobilní žebříky, které při hašení neposkytovaly potřebnou flexibilitu a navíc jen málo z nich tehdy disponovalo napevno namontovanou lafetou pro hašení ve výškách. Vznikla tedy potřeba specializovanější techniky, která by tyto nedostatky žebříku odstranila a zároveň byla schopna zastat i práci zmíněných dosluhujících vodních věží.

Jak tomu tak bývá, ty nejgeniálnější nápady mívají většinou zcela jednoduchý základ a nejinak tomu bylo i v případě nápadu, který uvedl do praxe používání požárních plošin. Tato revoluční myšlenka, která měla jednou provždy změnit celou koncepci boje s požáry v zastavěných oblastech, se zrodila v hlavě tehdejšího náčelníka chicagských hasičů Roberta J. Quinna, který tehdy pozoroval elektrikáře a ořezávače stromů, kteří při práci používali poměrně jednoduchou, hydraulicky ovládanou plošinu na automobilovém podvozku. Quinna napadlo, že právě toto by mohlo být to pravé řešení. Okamžitě se tedy vydal za hlavním mechanikem požárních dílen, aby s ním svůj nápad prodiskutoval. Zdálo se, že tato nevinně vypadající „civilní" plošina by mohla splňovat veškeré požadavky, byla lehce manévrovatelná, a to dokonce v úhlech, jaké by byly pro žebřík, nebo pro dříve používané stacionární vodní věže, naprosto nemyslitelné a velkou výhodou byla také možnost evakuace ohrožených osob pomocí koše.

V září 1958 bylo rozhodnuto o koupi testovacího vzorku. Volba padla na společnost Pitman Manufacturing Company z Grandview v Missouri, která pro tento experiment poskytla jednu ze svých sériově vyráběných plošin o dostupné výšce 50 stop (tedy asi 15 metrů), namontovanou na podvozku lehkého nákladního automobilu GMC 350. Celá přestavba proběhla v chicagských požárních dílnách a zahrnovala více méně pouze instalaci útočné lafety do pracovního koše, přičemž přívod vody k této lafetě byl zpočátku řešen poměrně kuriózním způsobem. Protože vozidlo nebylo vybaveno vlastním čerpadlem, voda byla čerpána pomocí CAS, od kterých bylo vedeno hadicové vedení přímo až do pracovního koše plošiny, kde bylo jednoduše napojeno na vestavěné vodní dělo, přičemž toto hadicové vedení bylo k ramenu plošiny upnuto pouze pomocí několika hasičských opasků. V této poněkud „provizorní"podobě se vozidlo také zúčastnilo množství ostrých zásahů, přičemž suchovod (včetně sacího ventilu) byl instalován teprve v pozdějších letech. Stabilitu plošiny zajišťovaly 2 výsuvné podpěry, umístěné po stranách ve střední části vozidla, později doplněné dvojicí svisle, manuelně spouštěných stabilizátorů v zadní části nástavby. Plošinu bylo možné ovládat jednak ze spodního pracovního stanoviště umístěného na otoči, ale také přímo z pracovního koše. Výstražné zařízení vozidla tvořila (u chicagského sboru v této době výhradně používaná) sada Mars s majákem DX-40 známým pro svůj typický tvar pod přezdívkou „football", doplněným dvojicí světel „model 888". Co se týče samotného výkonu, zatěžkávací testy ukázaly, že vodní dělo o průměru 2 palce instalované v koši je schopno dopravit na požářiště zhruba 1200 galonů (cca 5450 litrů) vody za minutu při maximálním tlaku 100 PSI.

Svůj první ostrý zásah vozidlo prodělalo již o měsíc později 18. října 1958, kdy bylo použito ke zdolání poměrně rozsáhlého požáru skladiště dřeva v jižní části Chicaga, přičemž se okamžitě ukázalo, že je nejen plně funkční, ale také až překvapivě efektivní. I veteráni sboru, mající za sebou desítky podobných ohňů potvrdili, že se s něčím tak účinným za svoji kariéru ještě nesetkali. Zde také vozidlo dostalo svoji přezdívku „Quinn's snorkel". Hasič John Windle, který ovládal během požáru vodní dělo v pracovním koši plošiny, byl tehdy dotázán jedním z reportérů, jak se tento nový vynález jmenuje. Windle odpověděl, že mu říkají „Quinnův šnorchl", na což reportér namítl, že šnorchl se přece používá k potápění pod vodu. Windle s nadsázkou odvětil, že přesně tam se nacházel poslední hodinu, neboť „pracovat tam nahoře pod vší tou vodou z ostatních proudů bylo stejné jako plavat pod vodou".

Vozidlo zůstalo v aktivní službě až do roku 1968, kdy bylo poškozeno během sněhové bouře. Po odtažení do požárních dílen bylo rozhodnuto, že se již nevyplatí jej opravovat a po dlouhá léta bylo odstaveno a chátralo. Naštěstí však (jako nemnoho jemu podobných) uniklo sešrotování, takže v dnešní době je po důkladném zrestaurování možno tento původní exemplář vidět opět v plném lesku vystavený v hasičském muzeu firmy American LaFrance ve městě North Charleston v Jižní Karolíně. Za zmínku myslím stojí, že verze, ve které bylo nakonec vozidlo zrestaurováno, není jeho úplně původní podoba, kdy bylo na výjezdu zařazeno pod označením „Snorkel No.1", ale jeho pozdější verze ze 60. let, kdy jezdilo s jednotkou „Snorkel Squad".

Během následujících let chicagský požární sbor uvedl do provozu několik dalších vylepšených verzí této plošiny s větší dostupnou výškou (od výrobce Hi-Ranger) a tato koncepce se rychle rozšířila i v mnoha ostatních sborech USA a po celém světě.

Relativně podobná koncepce výškové požární techniky, se objevila o několik let později také v New Yorku, kde byl roku 1964 u FDNY do služby uveden tak zvaný Tower Ladder, či Aerialscope, neboli žebříkoplošina, ale o historii tohoto typu požární techniky zase až někdy příště.


Zdroj foto a info: George Sup, Jack Sull, Bill Friedrich, Dave Berger, web Chicago F.D.

Pro Požáry.cz David Němeček

-wap-

Sdílet
Banner MIBAG_2012 OK