TopEx – extrémní výcviky hasičů, část VI.: Potáplice
Dne 26. 1. 2010 se nám konečně daří realizovat dlouho plánovaný výcvik, zaměřený na seznámení se s novým materiálem a vybavením pro záchranu tonoucích osob, který nám byl přidělen v závěru roku.
Dne 26. 1. 2010 se nám konečně daří realizovat dlouho plánovaný výcvik, zaměřený na seznámení se s novým materiálem a vybavením pro záchranu tonoucích osob, který nám byl přidělen v závěru roku. Konkrétně se jedná o suchý povodňový oblek Agama, plovoucí „most“ Airtrack a malý záchranářský člun neboli „sáně“. Vše je součástí tzv. povodňového kontejneru, který lze pohotově převážet na místa jednotlivých událostí, v našem případě na podvozku Tatra. Uvedený kontejner je jedním z mnoha taktických kontejnerů, sloužících především jako jakési zázemí u jednotlivých typů zásahů (povodně, zásahy u ekologických či živelních katastrof atd.). Výcvik byl dlouho oddalován, především z důvodu početných výjezdů k rampouchům, které byly v posledních dnech denním chlebem hasičů po celé naší republice. Vždy totiž musí být zachována akceschopnost jednotky, a proto obvykle cvičí jen její část, případně je doplněna kolegy z volna, kteří jsou na stanici v pohotovosti. Dosud jsme netušili, jak se tento termín i místo realizace výcviku takřka osudově spojí se skutečnou akcí.
Ani tento den nezačal jinak…
Hned ráno vyráží první výjezdový vůz i s automobilovým žebříkem
odstraňovat rampouchy ohrožující majitele domu, v němž se nachází
„soukromá školka“. Je příjemné, mírně mrazivé počasí, navíc
prosluněné letos tak vzácnými slunečními paprsky. Rampouchů na střeše
není mnoho a práce jde osádce třicetimetrového automobilového žebříku
rychle od ruky. Že bychom se dnes konečně dočkali kýženého výcviku?
Jelikož na dnešní den, a především noc, jsou hlášeny extrémní mrazy,
nelze nejspíš touhu po lednové koupeli považovat za normální, ale to už
jsou hasiči… Jednak by měli vždy co nejrychleji ovládat nově svěřený
materiál, a jednak jsou obvykle přivoláni právě tam, odkud ostatní lidé,
bez výbavy, výcviku a patřičné nátury, odchází. Zhruba za hodinu tedy
konečně vyráží poslední skupina, která dosud s uvedeným materiálem
necvičila, ve dvou vozech k přehradní nádrži Slezská Harta.
V kabině panuje příjemná atmosféra, i když kilometry, kvůli souvislé
vrstvě ledu na silnici, ubíhají jen velice pomalu. Konečně zastavujeme
u starého hřbitova s kostelíkem, na jehož střeše jsme při poslední
větrné smršti odstraňovali uvolněné plechy. Mám velice rád taková
místa na okrajích vesnic, kam místní chodí jen tak, volným krokem, a kde
obvykle panuje poklidná atmosféra vesnického života. Hluk motoru dvou
vozidel je zde jistě něčím velmi neobvyklým, ale i ten se za několik
okamžiků omezí jen na pravidelné vrčení elektrocentrály napájející
povodňový kontejner. Všímáme se několika zaparkovaných automobilů
s nezvykle „exotickými“ espézetkami, ale zatím jim nevěnujeme
přílišnou pozornost. Jednotka se přemisťuje do útrob kontejneru, kde si
oči pomalu zvykají na přítmí, tak ostře kontrastující s bodavým
třpytem okolní zasněžené krajiny. Je zde příjemných 11 stupňů nad
nulou. Kolega Lojza, co by nejzkušenější vodák a potápěč, nás
nejdříve metodicky seznamuje se správným použitím nové výbavy a
prozrazuje lecjaký užitečný fígl, kterému ho naučila mnohaletá praxe.
Postupně se všichni navlékáme do suchých obleků a následuje nafouknutí
„lávky“ a „vodních sání“. Jelikož lávka měří 10 metrů, její
praktické použití dnes nebude možné. Slezská Harta je totiž komplet
zamrzlá, a to přibližně deseticentimetrovou vrstvou ledu.
Poslední pták na hladině
Rozdělujeme si úkoly a současně se rozhodujeme pro vytvoření cvičného vodního oka v ledu. V povzdálí jsou vidět nějací lidé s dalekohledy, které jsou namířeny k poslednímu, asi tři metry velkému, oku nezamrzlé hladiny na Slezské Hartě. Na hladině se střídavě objevuje a mizí, silueta vzácného ptáka, o kterém jsem se právě včera shodou okolností dozvěděl od milovníka potáplic Petra Moutelíka, ale o tom až později. Po několika našich poskocích led konečně povoluje a my střídavě procvičujeme vylézání na led za použití cepínu i bez, plavání v suchých oblecích (výrazně se liší od běžného plavání) a nakonec i práci se záchrannými sáněmi. Jejich použití je velmi vhodné právě pro takové situace, kdy se někdo proboří na ledě nebo uvízne v nějaké té jímce, odkalovací nádrži atd. Tento malý člun je velice pohotový, ale už teď nám je jasné, že v praxi ho budou, alespoň tedy v první fázi záchrany, muset obsluhovat hasiči vybavení pouze záchrannou vestou a základními bezpečnostními doplňky, jelikož oblékání do suchých obleků není tak rychlé. Obě skupiny se později mohou prohodit, protože je skutečně obrovský rozdíl v tepelném komfortu, a tím i možnosti dlouhodobé záchranné akce, pokud má člověk oblečen suchý oblek Agama a další doplňky.
Záhadný pták asi nepřežije…
V tomto okamžiku však dochází k avizované změně výcviku v zásah.
Lidé s dalekohledy jsou totiž ornitologové a birdwatcheři, kteří přišli
obdivovat vzácného opeřence. Tím se vysvětlují i cizokrajné SPZ. Jsou tu
milovníci ptactva z Olomouce, z Ostravy, ze Zlína a dozvídáme se
o dalších z Přerova, Brna i jiných koutů naší republiky, kteří se
v posledních dvou dnech přijeli na potáplici lední podívat. Potáplice
lední je u nás extrémně vzácným zimním hostem. Dalo by se bez nadsázky
říci, že jde o výskyt evropského významu, jelikož tento druh potáplice
je „běžný“ až na vzdáleném Islandu. I zde se však vyskytuje
přibližně pouhých 300 párů. V naší republice se čas od času objeví,
ale v posledních dvaceti letech je známo pouhé trojí pozorování. Dáváme
se s nimi do řeči a postupně se nám potvrzuje, že onen velmi vzácný
pták, bude mít nejspíše dnešní mrazivou noc problémy s přežitím.
Nezamrzlé vodní oko bylo ještě včera velké přibližně 5 metrů a je
předpoklad, že do zítřka pták nevydrží. Protože si mladá potáplice
nejspíše nedokáže pomoci sama, jelikož pro rozlet potřebuje přibližně
15 metrů volné hladiny, sdělujeme nově získané informace našemu
operačnímu středisku.
Od této chvíle jde o ostrý zásah. Současně je to jedinečná
příležitost vyzkoušet veškerý materiál při reálné záchranné akci.
Možná se vám bude zdát slovo „záchrana“ v případě jednoho ptáka
trošku nadsazené, ale je nutno si uvědomit, že hasiči, byť je v civilu
ornitologie třeba i nezajímá, při nástupu do služby slibují formou
přísahy, že budou dělat maximum pro záchranu lidí na prvním místě a
zvířat hned na místě druhém. Hmotné statky, jako počítače atd., jsou
předmětem zájmu záchranářů až na místě třetím. A tak hasiči
každoročně zachraňují nerůznější domácí mazlíčky od morčat přes
kočičky až po hroznýše. Běžně jsou zachraňováni také například
koně, krávy při požárech kravínů, ale tradičně právě i přimrzlé
labutě atd. Osobně jsem byl zachraňovat například čapa z komína, kdy se
mu jedna noha zamotala do motouzu, který byl součástí jeho hnízda. Visel
hodiny hlavou dolů, ale přijeli jsme tehdy ještě v čas…
Jak záchranou potáplici nevyděsit?
Domlouváme se s přítomnými na co nejvhodnějším postupu záchrany.
První naší snahou je odchycení vzácné potáplice a její přeprava na
vhodnější nezamrzlé místo. Vhodná se zdá být nedaleká přehradní
nádrž Kružberk, která ještě není zcela zamrzlá. Je také předjednána
přeprava na kroužkovací stanici České společnosti ornitologické
v Přerově. Vytváříme provizorní síť z dostupného materiálu a
vydáváme se k vodnímu oku. Přemisťujeme se vždy právě ve chvíli, kdy
je mladá potáplice pod vodou. Je to nádherný pták velice elegantního a
ušlechtilého vzezření. Co je však naprosto fascinující, je hlas
potáplice. Je velice melodický a přímo pohádkově tesklivý. Blížíme se
v pravidelném rytmu k vodnímu oku a mně se v hlavě vybavují vzpomínky
na jedinečné okamžiky strávené v Algonkinském národním parku
v Kanadě, kde se vyskytuje příbuzná potáplice severní. Tamní večery
jsou plné zpěvu těchto potáplic. Kanaďané jej natolik milují, že lze na
nejrůznějších hudebních nosičích snad v každém tamním krámu zakoupit
jeho nahrávky.
Jsme přibližně tři metry od vodního oka. Ležíme na mírném poprašku
sněhu, který přes noc překryl čerstvý led. Uvědomuji si, že takhle
blízko snad tomuto druhu potáplice v naší republice nikdo nebyl.
Domlouváme se na dvou pokusech, abychom ji příliš nevysílili, případně
aby nezůstala někde pod ledem. Je to velká zodpovědnost. Přesouváme se až
na samý okraj vodního oka a necháváme ve vodě jen síť, aby si na ni
potáplice zvykla. Vracíme se o kousek zpět. Potáplice reaguje příznivě a
drží se na hladině i přes přítomnost improvizované odchytové sítě.
Vracíme se. Potáplice se teď vynořuje vždy jen na okamžik. Zanořujeme
naši síť do vody a čekáme na první příležitost. Potáplice však
reaguje zcela bleskově a naše síť s hustými oky, vyrobená z nasákavého
materiálu, je ve srovnání s tímto rychlým pohybem doslova nemotorná.
Stahujeme se zpět, aby pták nabral dech a my se poradili na dalším postupu.
Padají nejrůznější návrhy a nakonec se shodujeme na posledním pokusu, po
kterém by následovalo případné rozšíření stávajícího otvoru.
Zaujímáme opět své pozice a nejsme zcela nepodobni trpělivě čekajícím
eskymáckým rybářům. Zřetelně vidíme potáplici pod ledem, což nám
v omezené míře dovoluje odhadovat místo jejího nádechového vynoření.
V jednom okamžiku už se těsně míjí s naší sítí. Je však opravdu
velmi rychlá. Užitečným poznatkem pro podobné případy může být to, že
u potáplice zatím vítězí vůle přežít a nezaplouvá daleko pod led.
Místo toho se v pravidelných intervalech krátce nadechuje. I tak jistě
kyslíkový dluh narůstá, a tak se opět stahujeme.
Lámání ledu jde ztěžka
Necháváme potáplici delší dobu odpočinout a v mezích možností
uklidnit. V hlavě mi běží úvahy o tom, že tato situace nemůže být pro
potáplice na severu ničím neobvyklým. Věřím, že za mírnějších mrazů
by riziko zamrznutí nebylo až tak veliké. Dnes v noci však mají přijít
čtyřiadvacítky! Za větší nebezpečí i přes to považuji například
lišku, pro kterou by se jistě potáplice, v ještě menším vodním oku,
stala snadnou kořistí. Jsou však známy rovněž případy, kdy potáplice za
stejných teplotních podmínek uhynuly pouze vlivem mrazu. Co teď? Čas
přímo letí a my se budeme muset vrátit na základnu. Rozhodujeme se tedy
rozšířit oko. Práce jde velice ztěžka. Led je příliš hrubý. Asi málo
kdo by uvěřil tomu, že dva dospělí chlapi jen s velkými obtížemi
ulamovali svými poskoky kusy 10 cm silného ledu, aby zvětšili životně
důležitý prostor zachraňované potáplice. Po hodině intenzívní práce,
kdy jsem osobně byl ve vodě s potáplicí lední:-), se rozhodujeme pro
návrat na stanici. Je nutno si odpočinout, najíst se, a uvážit další
postup. Loučíme se s přítomnými a mírně rozladěni dosavadním nezdarem
odcházíme.
Na stanici dáváme sušit materiál a doplňujeme energii. Probíhají další
telefonické konzultace a nakonec se rozhodujeme pro návrat na přehradu,
tentokráte v menším počtu. Cílem je vytvoření patnáctimetrové
rozletové plochy. Našim nekompromisním protivníkem je však nyní čas. Do
západu slunce zbývají pouhé dvě hodiny. Cestou nakupujeme mražené ryby,
aby pták nabral sil před případným odletem, jelikož jsme nikdo neviděli,
že by něco ulovil. Jízda na zledovatělé cestě se přímo vleče, a tak
alespoň rozmrazujeme ryby na topení ve voze. Po dojezdu na místo už nejde
o žádnou výcvikovou metodiku. Za patnáct minut kráčíme po ledě komplet
vybaveni a vystrojeni, a míříme dlouhými kroky k vodnímu oku. Potáplice
je stále na místě. Kde by také chuděra byla… Na nafouknutém člunu
táhneme horolezecký materiál pro zajištění a motorovou pilu. Když
přicházíme na místo, okamžitě se dáváme do práce. Vše jde dobře až
do chvíle, kdy nám zamrzá pila. Je přibližně deset pod nulou, takže se
není co divit. Na konec se daří pilu rozjet a daří se rovněž vytvořit
dva souběžné řezy v délce asi dvaceti metrů a o šířce zhruba tří
metrů. Pila opět, tentokrát však už nadobro, zamrzá.
A slunce zašlo za obzor…
Nevzdáváme se. Pokračujeme v práci s malou sekerkou. Jde to pomalu,
přesto jeden kus ulomeného ledu za druhým mizí pod ledem, aby potáplici
při rozletu nepřekážel. Dokonce i vtipkujeme a ve vodě napodobujeme
závěrečnou scénu z Titaniku:-). Takový už jsou hasiči… Pak slunce
zašlo za obzor. Připadáme si, jako Karel Heřmánek ve filmu Smrt krásných
srnců, když v zimě za tmy vybíral svoje kapry ze svého rybníka, aby je
nemusel dát nacistům. Zhruba po hodině práce je široký startovací kanál
hotov. Máme celkem dost. Mnohokrát jsme museli do vody a opět z vody,
abychom velké kusy ledu mohli odklidit. Dráha je však nakonec volná. Přesto
tušíme, že potáplice už dnes neodletí. Je totiž šero a poměrně hustá
mlha, počasí, ve kterém by žádný tažný pták nevyrazil na cestu
s pochybným výsledkem. Velice rychle proto balíme a odcházíme.
Silně přituhuje. Naše obleky rovněž začínají tuhnout a každý krok je
stále obtížnější. Přesto se ještě na okamžik zastavujeme, když se
potáplice za námi ozve, jako by se chtěla s námi rozloučit. Melodický
tesklivý hlas se nese nad zamrzlou přehradou, aby byl po chvíli přehlušen
silnými ranami praskajícího ledu. Led mrazem pracuje a naše kroky k onomu
silnému praskání také přispívají. Využíváme horolezeckého lana a
malý člunek tažený „ruskou trojkou“ bezvadně po ledu uhání. U auta
nás však čeká překvapení. Jelikož se teplota přiblížila patnácti
stupňům pod nulou, vše na nás zmrzlo. Spony a zipy nejdou rozepnout. Taky
dobrá zkušenost. Nakonec se nám daří sundat alespoň přílby a rukavice se
záchrannou vestou. Všechno je jako šutr. S oblekem však musíme do auta.
Kabina se rozehřívá nekonečně dlouho, ale ve zmrzlém sucháči se opravdu
řídit nedá. Po chvíli vše povoluje a výstroj se konečně daří sundat.
Čeká nás dlouhá cesta zpět a už druhé uklízení použitého materiálu.
Kluci na stanici ale určitě pomůžou.
Další výjezdy na sebe nenechaly dlouho čekat
Konečně jsme v teple. Super. Kluci jsou tady a vše je rychle uklizeno.
Ohříváme si čaj, ale ten dopíjím jen já. Ozve se totiž signál
k výjezdu a zbývající kluci vyjíždí k dopravní nehodě. Zajímavý
den. Snad tohle bude poslední výjezd a v noci do mrazu už nikam nepojedeme,
přeje si v duchu každý z nás. Přesto máme dobrý pocit z nově
získaných zkušeností, které se nám v budoucnu jistě budou hodit.
Potáplici držíme palce, ať dožije rána. Dnes jsme udělali maximum, ale
zítra to tam hned ráno po službě zajedu pro jistotu omrknout.
Druhý den ráno, po výjezdu k požáru osobního automobilu, kterým končí
naše pestrá čtyřiadvacetihodinová směna, vyrážím s kamarádem Petrem
Mecou na průzkum k potáplici. Na místě ji však už nenalézáme. Jen
čerstvě zamrzlé oko s tenkým ledem naznačuje, že zde mohlo být ještě
před pár hodinami něco živého. Je dvacet pod nulou, přesto se každý
vydáváme opačným směrem, abychom prozkoumali asi čtyřkilometrový úsek
přehrady. Potáplice nikde. V okolí otvoru jsme viděli několik liščích
stop, ale žádné stopy po zápase. Ani pírko, přesto, že jsme šli po
stopě přibližně sto metrů. Zaúřadovat mohl také hladový orel, kterého
o několik okamžiků později zvedáme. Stopy však tomu nenapovídají.
Potáplice nebyla ani pod ledem, a tak nezbývá než věřit, že se jí za
rozednění, anebo po opadnutí mlhy, podařilo za svitu hvězd odstartovat.
Odcházíme s nadějí, že ji snad někdo spatří živou a zdravou na
nějaké jiné otevřené hladině.
Metodika záchrany zamrzlých ptáků?
Každopádně by bylo užitečné vypracovat metodiku záchrany zamrzlých
ptáků na ledě a informovat o ní všechny nadšené ornitology atd. Byli
bychom tak připraveni pomoci těmto vzácným a nádherným tvorům. Za
ideální bych také považoval vytvoření nějaké „záchranné skupiny“
z řad ornitologů, která by byla vybavena potřebnými pomůckami a
znalostmi. Ta by pak mohla vyrážet k podobným událostem. V každém
případě je však vždy nutno požádat o asistenci hasiče, jelikož se
vždy bude jednat o velice rizikovou a životunebezpečnou činnost. Zejména
přehradné nádrže s kolísající hladinou jsou velmi nebezpečné. Led,
který není přímo „podepřen“ vodní hladinou, se zaručeně prolomí
i navzdory silným mrazům a jeho jindy dostatečné tloušťce, a to dokonce
často i vlasní vahou! Závěrem chci poděkovat všem kolegům hasičům,
kteří vstoupili do akce velmi obětavě i přesto, že jejich vztah
k ptactvu je založen spíše na oblíbenosti kuřecích pečínek:-). Rovněž
díky všem zúčatněným, kteří se snažili pomoci radou i činem.
Pozn.: Jiný pohled na nevšední a velmi vzácnou návštěvu potáplice lední
v ČR naleznete na velmi pěkných a inspirativních webech kamarádů Roberta a Petra:-).
Foto: David Frnka a Štěpán Mikulka
Video: Petr Podzemný
Text: Štěpán Mikulka, www.ordinaryangels.net
-kow-
