Napětí mezi HZS a JSDH? Nesmysl! Aneb pohled začínajícího dobrovolného hasiče

Na serveru pozary.cz často čtu o vzájemné „rivalitě“ mezi HZS a JSDH. Jsem z toho vážně zklamaný. Chtěl bych napsat pohled můj, jakožto dobrovolného hasiče, ve kterém se snad najdou i jiní členové výjezdovek a zároveň členové HZS pochopí, že i my to myslíme vážně. Zároveň bych chtěl popsat, proč jsem se já dal k jednotce, začíná Zdeněk Vojáček.

Jsem smutný z toho, jak například v pořadu „Už ne do zdi“ se čím dál víc omílá téma odlišení dobráků od profíků. Jednak je to určitě finančně náročné a jednak je to určitá vzájemná separace.

Vždy jsem byl vedený k tomu, že profíci a dobráci spolupracují. Vždycky jsem měl za to, že pokud je svět pravák, profíci jsou jeho pravou rukou a dobrovolní levou.

Pravá ruka může pracovat sama, ale bez té levé to má daleko těžší. Nikdy jsem nezpochybňoval to, že profíci jsou lepší. A nikdy to zpochybňovat nebudu. Ale stejně tak my dobrovolní to děláme srdcem.

Nepopírám existenci jednotek, které slouží prakticky jen k tomu, že zabaví místní vesničku soutěžemi, kteří jen chodí pít, školení neznají a u výjezdu jsou spíše překážkou. Jestli je nebo není tohle jejich vina, je věc druhá. To je prostě jednotka od jednotky. Ale tento trend se postupem času vytrácí. Díky bohu.

Jenže kvůli pár jedincům se paušalizují všichni dobrovolní od neschopných k ještě neschopnějším. Přitom existuje spousta jednotek, které se pravidelně školí, cvičí a u výjezdů jsou vážně k něčemu.

Proč jsem se já dal k dobrovolným hasičům?

Lákalo mě to vždycky. Odjakživa mě hasiči fascinovali a dodnes si pamatuji, jak v první třídě, když jsem měl kreslit, čím budu, až budu velký, kreslil jsem to velké červené auto tenkrát ještě výlučně s číslem 150.

Začátkem minulého roku mě naši hasiči sami oslovili. Měl jsem radost a okamžitě jsem se chopil příležitosti. Za ten rok jsem poznal, že naši hasiči jsou skvělá parta, na kterou se mohu 100% spolehnout. A stejně tak oni na mě. Ukázali mi a naučili mě spoustu užitečných věcí, na cokoliv jsem se zeptal, hned mi bylo vysvětleno.

Úroveň naší jednotky je dovolím si říct na dobré úrovni, v naší jednotce máme dva profesionální hasiče, takže všechny poznatky máme z první ruky, jiní členové naší jednotky kdysi u profesionálních složek působili.

Hasičina je činnost, která mě opravdu naplňuje. A ano, uvědomuji si, že spektrum našich činností je stěží poloviční, oproti spektru činností profesionálních hasičů. Ale děláme to srdcem. Děláme to s vášní, rozmyslem a odhodláním.

Ten pocit, když mi v telefonu automat z KOPISu začne přeříkávat typ události a vzápětí se rozezní sirény je prostě nepopsatelný. Běžím do hasičárny, ke které to mám 800m a když se dostavím, Tatra už stojí venku připravená vyjet.

Obleču se do zásahového obleku, nastoupím, vysílačkou ohlásíme výjezd a pod světlem majáků jedeme na místo události. Nezasvěcený si nedokáže představit ten pocit, když se člověk rozhlédne po kabině a vidí tu partu chlapů, o kterých ví, že se na ně vždycky může spolehnout.

Je to směs adrenalinu, strachu a odhodlání. Člověka to naplňuje zvláštním pocitem, kdy ví, že je konečně světu opravdu prospěšný.

Pamatuji se, když jsem byl na kurzu Nositel dýchací techniky – na polygonu u HZS Plzeň – Košutka. Pocit kdy před námi otevřeli tmavou zakouřenou místnost s horkem a viditelností na 10 cm a řekli nám „Prolezte to. Někde vpravo hledejte vstup do klece“ Nic víc, nic míň. Byla to úžasná zkušenost.

Jiné jednotky měly na kurzu minimálně 3–4 lidi, takže klecí prolezli rychle. My jsme z jednotky byli jen dva, takže jsme se nemohli rozdělit na dvojice hledající cestu, když zabloudil jeden, zabloudil i druhý. Takže se nám hledání cesty značně protáhlo, ale nakonec jsme vylezli.

Dýchací přístroje téměř na nule, ale s úžasným pocitem, že jsme naší první zkušenost s dýchacím přístrojem, překážkami a nulovou viditelností zvládli.

Pamatuji si ten pocit, kdy jsme vyjížděli k ohlášenému výbuchu v hale s tavnou pecí do Rokycan.

Když k nám přiběhl profesionální hasič a řekl „potřebuju dva lidi s dejchákama.“ Dýchací přístroj jsme nasadili já a kolega. Byla to má první zkušenost s dýchacím přístrojem v ostrém zásahu.

Pamatuji si tu neuvěřitelnou dávku strachu a adrenalinu, když jsem se díval do těch tmavých dveří, ve kterých nebylo nic vidět, jen vrchem unikající kouř a na zemi se do té tmy vinuly dvě hadice. Zároveň jsem ale v sobě měl neuvěřitelný vnitřní klid. To přesvědčení, že vím, s kým tam jdu a že vím, že tam jdu s lidmi, se kterými se na sebe můžeme vzájemně opravdu spolehnout.

Dnes jsme měli výjezd k hořícímu osobnímu automobilu v Hrádku. Na místo jsme dorazili souběžně s profesionálními hasiči. Obě jednotky automaticky vytáhly vysokotlak a začaly hasit. Na příkaz profesionálního hasiče působícího v naší jednotce jsem doběhl pro páčidlo, podal jsem ho kolegovi a společně jsme začali páčit kapotu, abychom jí pootevřeli, aby bylo možné uhasit oheň v motorové části vozidla.

Stál jsem tam v oblaku kouře, držel jsem pootevřenou kapotu a cítil jsem, jak mi horko olizuje rukavice a posléze jak mi proud vody z vysokotlaku naráží do prstů a do nohou. Z ohně zbyl jen velký oblak kouře. Kolem nás byly desítky přihlížejících li­dí.

Nezasvěcený člověk si prostě nedokáže představit, proč to vlastně děláme. Oni mají zažitou představu, že dobrovolní jen pijí a nic nedělají a když někam přijedou, tak pozdě. Jen tak. Češi potřebují něco, na co si stěžovat, i když o tom pramálo ví.

Běžní občané jsou schopní si stěžovat, že když jedeme v noci na výjezd, blikáme jim majákama do oken. (ano, vážně se nám to stalo. Nehoukali jsme, jen jsme blikali). Dokud nepojedeme za nimi. Nikomu nepřeju, abychom za ním museli vyjet, ale vsadím se, že to modré blikající světlo by bylo v tu chvíli to nejhezčí a nejspásnější, co dotyčný může v tu chvíli spatřit.

Děláme to pro lidi, děláme to pro záchranu jejich majetků a vždy jsme připraveni to dělat i pro záchranu jejich životů. Školíme se, jezdíme na okrsková cvičení, výjezdy máme cca 1× do měsíce. A vždycky jsme tady.

Kdykoliv zazní siréna, vyjedeme, pokud je to jen trochu možné. Chlapi jsou ztahaní z práce, a přesto vyjedou. Profesionální hasiči přijedou ze směny domů, doma houkne siréna a oni znovu vyjedou. Dobrovolně. Děláme co můžeme pro to, abychom byli prospěšní.

A víme, že se na sebe můžeme s našimi profesionálními kolegy z Rokycan, dobrovolnými kolegy z okrsku ale i s ostatními hasiči navzájem doopravdy spolehnout.

Takže se ptám: Proč se chcete separovat? Kvůli jednomu člověku, který si vyskakoval, byl arogantní a video oběhlo internet? Kvůli pár jednotkám JPO V, které stejně vyjedou jen jednou do roka? Tohle ale není chyba 90% těch zodpovědných jednotek.

Všichni jsme přeci hasiči. Jedni profesionální, druzí dobrovolní. Ale často se stává, že na místě zásahu jsou dobráci dřív než profíci. A lidi neřeší, jestli přijeli dobrovolní nebo profesionální. Vidí jen ten spásný nápis HASIČI.

Proč se rozdělovat, jsme přeci tým, navzájem se doplňujeme, pomáháme si. Jeden nemůže nahradit druhé, jedni jsou lepší než druzí, ale bez těch druhých, dobrovolných, by si dokázali poradit často jen velmi těžko. Tak je to u nás nastavené. Přestaňte s tou rivalitou. Pomáhejte si.

Profíci, když si stěžujete, že dobráci ve Vaší oblasti jsou k ničemu, udělejte něco pro ně. Nabídněte jim školení, pokud je to jen trochu ve vašich možnostech. (Chápu, že finanční a časové možnosti jsou často hodně omezené).

Dobráci, zajeďte si na stanici a zeptejte se profíků na to, co potřebujete, na to co nevíte. Určitě vás neodmítnou. Vždyť je to všechno jen o domluvě a nepochybuju o tom, že se vždycky dá vyhradit alespoň jedno sobotní dopoledne.

Je pravda, že jsem u jednotky teprve rok a mám se ještě hodně co učit. Nejsem tu od toho, abych moralizoval. Ale chtěl bych se s Vámi podělit o své osobní pocity zklamání z toho, co se poslední dobou děje. Vždyť jsme tu všichni pro lidi.

Jedni jsou za to placení, druzí to dělají zadarmo dobrovolně, další jsou za to placení a ve svém volném čase to ještě navíc dělají zadarmo dobrovolně.

Svědčí to o tom, že hasičina je poslání. Všichni víme, proč to děláme. A právě to nás spojuje. Pokud by nakonec mělo dojít k jakémusi rozdělení profíků a dobráků způsobem, že by každý měl mít jiné zásahové obleky apod…určitě bych kvůli tomu od jednotky neodešel. Ani náhodou.

Nestyděl bych se za to. Rozumný člověk by poznal, že i ti dobrovolní jsou hasiči a přijeli proto, aby pomohli. Ale přijde mi to naprosto zbytečné. Nemyslíte?

Zdeněk Vojáček