Sanctus Florianus – Svatý Florián, aneb patron nejen hasičů slavil dnes svátek
Postava ve zbroji římského vojína s mečem a korouhví, vylévající vodu z vědra na hořící dům v připomínce toho, že prý kdysi svou modlitbou odvrátil plamennou zkázu, to je Svatý Florián – ochránce v nebezpečí ohně, vody a války, patron hasičů, kominíků a zedníků.
Pocházel z vojenské rodiny a sám byl na konci 3. stol. n. l. vojenským úředníkem na území dnešních Horních Rakous. V té době, za vlády císaře Diokleciána, kdy byla římská říše zmítána bídou a četnými válečnými konflikty, hledal prostý lid v křesťanském učení útočiště před existenční nejistotou.
Císař, ve snaze obnovit upadající říši a s ní i tradiční římské pohanství, zbavoval křesťany úřednických míst, propouštěl je z vojska, pronásledoval kazatele. Jeho dvouleté protikřesťanské tažení stálo věřící řadu mučedníků. Jedním z nich byl i později kanonizovaný Florián.
V okolí dnešního Lince, v městě Lauriacum (neboli Lorch) u soutoku Enže s Dunajem, dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florian dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc.
Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříct a soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě a jeho bezúhonný život, vydal ho do rukou katů.
Ti mu dne 4. května r. 304 přivázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do řeky Enže poblíž římské osady Lauriacum (dnes Lorch, část obce Enns v Rakousku).
Pohřeb byl nedaleko Lince, v místech kde dnes leží městys Sankt Florian, a nad jeho hrobem byl už v 6. století vystavěn augustiniánský klášter.
Mučedníkovi ostatky pak přenesli dva jáhnové do Říma a v roce 1183 je získal od papeže polský král Kazimír, aby je uložil v nově vystavěném chrámu sv. Floriána na Krakovském předměstí Kleparz.
Hornorakouský národní světec se tak stal i polským zemským patronem a kromě chrámu, jenž mu byl zasvěcen, po něm byla pojmenována i jedna z bran krakovských městských hradeb.
Část světcových ostatků získal z Polska také Karel IV. pro svatovítský chrám v Praze. Tak sv. Florián pronikl hlouběji i do českého povědomí. V samotné církvi nebyl nikdy předmětem rozsáhlého kultu, jeho uctívání mělo spíš profánní charakter a bylo rozšířeno zejména mezi venkovským lidem.
Stal se typickou postavou štítových výklenků vesnických chalup, lidových maleb na skle, svatých obrázků a rustikálních, hlavně pozdně barokních plastik, jako jsou např. světcovy sochy v Lipnicích nad Sázavou či ve Slavonicích.
Často se objevoval i na morových sloupech ve společnosti morových patronů, jak je tomu třeba v Poličce, Hostivicích nebo Velvarech. Jeho obraz najdeme ve velehradské bazilice, jeho socha zdobí hlavní oltář kostela v Borovanech.
Také Praha má několik významných uměleckých památek svato floriánského kultu. Dominuje mezi nimi světcova socha od I. F. Platzera z poloviny 18. století na nároží domu U zlatého anděla na Staroměstském náměstí, známějšího asi restaurací U prince.
