Posjezdové zamyšlení

Vážené kolegyně a kolegové, jak jsem napsal v r.2006, nehodlal jsem již na 5. sjezdu OSH kandidovat na předsedu. Odchod jsem avizoval včas, abych umožnil kontinuitu, abych 17 let práce nehodil jen tak za hlavu a svaz aby nesháněl kandidáty last minute. Jsem rád, že se to podařilo a že volby dopadly podle mých představ.

Nový předseda i nový 1. místopředseda nejen odsloužili přes 30 let jako hasiči, ale patřili po dlouhá léta k mým nejbližším spolupracovníkům. Zdeněk J. Oberreiter navíc tím, že před čtyřmi lety nastoupil na OSH de iure do funkce 1. místopředsedy a de facto i do funkce tajemníka, šéfa sekretariátu a dalších několika potřebných, ale z úsporných důvodů neexistujících funkcí, poznal činnost svazu do detailu.

Na sjezdu s 90% účastí delegátů mě zaujaly od 1. náměstka ministra vnitra a generálního ředitele HZS ČR zejména názory na právo v souvislosti s několika soudními spory, ve kterých byli naši členové úspěšní proti zaměstnavateli a názory na směr, kterým by se měl vyvíjet počet tarifních tříd a katalog činností. Stručně řečeno soudci naší problematice nerozumí a v úpravě tříd a katalogu je žádoucí další vývoj k universálnosti. Obávám se, že zatímco civilní státní zaměstnanci šli cestou rozšíření počtu tříd ze dvanácti na šestnáct a my naopak cestou zúžení prostoru ze šestnácti na jedenáct, rezort vnitra chce v této plavbě proti proudu pokračovat. Naznačované hrozby, že by taky Sbor mohl začít využívat 1. třídu, nemá význam komentovat. Stačí připomenout, že právě my jsme vybojovali už v připomínkovém řízení k návrhu služebního zákona zrušení zvláštního ustanovení, které říkalo všechny Sbory od druhé, hasiči od první třídy. Takže nihil novi, nic nového.

Pod apel obou představitelů na vnitřní soudržnost Sboru a pod jejich varování před bojem různých skupin mezi sebou, jsem kdykoliv ochoten se podepsat. Stačí si porovnat třeba výkony prevence a P.R. prezentaci kontrolních akcí před pár lety a dnes. Nebo se objektivně podívat i na naše „delimitované“ kolegy „civilní ochranáře“. Tuto do značné míry papírovou činnost nemusíme milovat a nikdy ji nebude milovat ani veřejnost, majíc na paměti cvičení CO za minulého režimu. Ale něco musí stát i v této oblasti ze zákona zajišťovat a naši konkrétní kolegové vykonávat. Náš Sbor to zkrátka péčí politiků, kterým radili někteří páni ředitelé zdědil od ministerstva obrany a okresních úřadů. Jen bych se nerad dožil toho, že se namísto hrdého a tradičního názvu Hasičský záchranný sbor z hlediska práva i selského rozumu ZBYTEČNĚ přejmenujeme tak, aby slovo „hasičský“ z našeho názvu zmizelo. To by musel každý hasič považovat za plivnutí do ksichtu (pan premiér jistě promine, že jsem si vypůjčil jeho diplomatickou mluvu z tripartity) a kvůli tomu bych šel i demonstrovat.

Z diskuse delegátů s hosty mě zaujalo vystoupení kolegy z Pardubického kraje, který vysvětlil, jak Sbor řeší prohraný soudní spor s příslušníkem : „přiřkl ti soud vyšší platovou třídu , že jsi členem posttraumatického týmu? Zde máš doplatek a zde oznámení o vyřazení z týmu“. A tak jen očekávám, kdy ze strachu ze soudních sporů, zapříčiněných rozporem mezi zákonem a katalogem na straně jedné a personální politikou, opíranou o systemizaci služebních míst, kterou lze namísto o zákon opřít tak maximálně o plot, budou zrušeny všechny posttraumatické, potápěčské a lezecké týmy, které se před pár lety s velkou a oprávněnou chloubou zřizovaly jako určité elitní skupiny.

Osobně mě trochu zamrzelo, že se na náš sjezd nepřijel podívat ministr vnitra, i když byl s velkým předstihem písemně i osobně pozván a svoji účast mi opakovaně osobně „na tutovku“ přislíbil. Někteří škarohlídi hned v kuloárech přispěchali s teorií, že se ministr urazil za můj nedávný kritický článek v Právu. Svojí neúčastí by tak ale přece namísto Mühlfeita potrestal nevinné delegáty z celé republiky, kteří se těšili, jak si s nimi pan ministr demokraticky podiskutuje, jako to udělal na sjezdu NOSP. Proto jsem všem radil, ať nespekulují a věří raději omluvě, tlumočené náměstkem, že pan ministr má důležitou akci na druhém konci republiky.

Vraťme se však k podstatným věcem. A nebo víte co? Často mi kolegové říkají, že moje články bývají jako refrén jedné písničky Marka Ebena („je to dobrý, ale dlouhý“). Tak abych nezdržoval:

děkuji všem, kteří mi věřili. Bez pocitu, že Vám lidé věří, se takováto práce dělat nedá. Děkuji všem, kteří se mnou spolupracovali, protože odbory jsou stejně jako hasičina o týmové práci a solidaritě. Bylo mi ctí s Vámi spolupracovat a zastupovat Vás.

Za chyby, které jsem někdy jako každý normální člověk udělal, jsem se už omluvil. Není přece nic směšnějšího, než člověk, který se z dosažené vyšší funkce časem tak zblázní, že si připadá neomylný a nepostradatelný. Koneckonců neomylný byl i jeden nahý císař v Andersenově pohádce a nepostradatelných lidí, jak říkají Francouzi, jsou plné hřbitovy.

Mějte se hezky a stůjte za svými předáky, budou to potřebovat. A Vy budete potřebovat i nadále skutečně fungující odbory.

Ostatně soudím, že…( však Vy víte…a měli byste to už říkat i všude psát sami).


Váš Vladimír Mühlfeit

-wap-