Čtvrtek 17. srpna 2017, slouží směna A. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner JB Transformatoren 970x150

Expedice Benátky

V týdnu od 21 do 29. června 2003 se skupina pražských hasičů vydala na přátelskou návštěvu svých kolegů v italských Benátkách. Cestu ovšem absolvovala na kolech.

PRAHA – BENÁTKY 2003

V týdnu od 21 do 29. června 2003 se skupina pražských hasičů vydala na přátelskou návštěvu svých kolegů v italských Benátkách. Cesta, pořádaná u příležitosti 150 let založení Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy, byla vyjímečná typem zvoleného dopravního prostředku. Osm nadšenců se totiž rozhodlo, cestu dlouhou přibližně 750 kilometrů, absolvovat na kolech.



V krátkosti představím účastníky.

Petr Bíza – 42 let, hasičem od roku 1986, v současnosti velitel hasičské stanice 7, Smíchov. Organizátor a duše celé akce.



Jan Krutský – 40 let, velitel hasičského družstva na Smíchovské stanici. Člověk neotřelého chování a názorů. Některá jeho řešení technických problémů jeho velocipedu přesahovala možnosti našeho chápání, dlužno však podotknout, že tato řešení byla vždy úspěšná.



Květa Valentová – věk dámy se neprozrazuje, ale mohu prozradit, že je již babičkou, na což je náležitě hrdá. U hasičů pracuje na personálním oddělení na centrále v Sokolské ulici. Typický tahoun, musím přiznat, že její podvečerní rčení „Ještě kousek, kluci“, které povětšinou znamenalo 20 kilometrů navíc, nás dohnalo na pobřeží Jaderského moře o den dříve, než bylo původně plánováno.



Michal Rouha – 41 let. Sportovec tělem i duší, kterou by raději vypustil, než aby něco vzdal. Kluk, který při jízdě do 18% stoupáku na Sölkpass přetrhl řetěz a přestože byl sto metrů od vrcholu, kde čekalo doprovodné vozidlo, tak řetěz opravil a na vrchol dojel.



Jarda Satorie – 54 let, technický pracovník oddělení prevence pro Prahu 5 a 13. U hasičů pracuje teprve krátce, ale do skupinky zapadl velice rychle. Ostatní účastníky přiváděl k šílenství věčným máváním rukama a ukazováním, které vyvolávalo značný chaos u jinak velice disciplinovaných rakouských řidičů.



Pavel Zavřel – 24 let, benjamínek výpravy. Na rozdíl od nás, zhuntovaných a opotřebovaných těl, jezdil pořád, všude a rychle. Slouží na hasičské stanici 11 – Pražský hrad jako hasič.



Ing. Jan Božek – 51 let. Stavař s obrovskou orientací snad ve všech oborech lidské činnosti.



Saša Schelemberg – 46 let. Výrobce takzvané „puškvorcové“, což je výborný prostředek proti všem známým nemocem (alespoň to tvrdí). Puškvorcová byla hojně využívána účastníky k čištění chrupu a dezinfekci ran. Spolu s Honzou Bořkem zástupci Sboru dobrovolných hasičů.



Luboš Beran – 56 let, velitel čety na HS 11 – Pražský hrad. Vzhledem k problémům se zajištěním řidiče doprovodného vozu nám svou účastí vytrhl trn z paty. Ačkoliv se takovéto akce zúčastnil poprvé, stal se velice brzy naší jistotou.



PŘÍPRAVA



Myšlenka na zdolání této trasy vznikla kdysi dávno. Jako klukovský sen jsem ji nosil v hlavě několik let. Samotnou přípravou jsem se začal zaobírat někdy v listopadu 2002. Původní úmysl absolvovat tuto cestu jako sólojízdu mi velmi rázně a srozumitelně zatrhla manželka, takže původní příprava byla směrována na účast tří osob – kvůli dopravě zpět. Postupem doby, kdy svou podporu přislíbilo vedení Hasičského sboru hl. m. Prahy se počet účastníků ustálil na osmi cyklistech + řidiči doprovodného Tranzita s vlekem. Mezitím se sháněly turistické mapy, mapy kempů a ostatní teoretické materiály. S přispěním smíchovské kolečkářské firmy „Smíchoffbike“ , která nám na cestu nezištně zapůjčila hromadu náhradních dílů se mapy podařilo zajistit a mohlo se začít pracovat na přibližném itineráři cesty. Dále bylo potřeba zajistit vlek na přepravu kol, skloubit termín akce s programem Hasičského záchranného sboru atd, atd, atd. V přípravě se mi nevyhýbaly ani různé infarktové situace – jediné vozidlo, které bylo vhodné k doprovodu, bylo šestnáct dnů před odjezdem nabouráno. Naštěstí odbor strojní služby HZS velmi promptně zajistil opravu. V pátek 20. 6. necelých dvacet hodin před odjezdem jsem vyrazil pro vlek na přepravu kol, jehož zapůjčení bylo domluveno s jedním sportovním klubem. V 10.00 mi bylo s politováním oznámeno, že vlek je po havárii v Belgii a že v žádném případě do odjezdu nebude v republice. Nastalo hektické shánění přívěsu, který by měl potřebné náležitosti pro provoz v zahraničí a rozměry minimálně 2,5 × 3 metry. Když už jsem začal propadat hysterii, tak náš kolega Jirka Krása vlek sehnal v Říčanech. V 18.00 byla potřebná bagáž včetně kol naložena a expedice se vydala „tužit kolektiv“ na sportovně – kulturní akci Pražských hasičů do Radotína. Odjezd byl stanoven na šestou hodinu ranní. Dlužno podotknout, že ani největší optimista (já) v tento čas příliš nevěřil.



21. června 2003



Jak jsem předpokládal, odjezd se trošičku pozdržel a z hasičárny jsme vyjeli až v 7 hodin. Díky dopravním problémům jsme do startu naší cesty – jihočeských Studánek – dorazili až v 11 hodin. Přepravu přes Českou republiku autem jsem zvolil z důvodu silného provozu na této trase a z toho plynoucího rizika nějaké nepříjemnosti. Po sestavení a kontrole kol jsme zhruba ve dvanáct hodin nasedli a ujeli první metry naší cesty. Následovala první neplánovaná zastávka – Honza K. nemohl najít cestovní pas. Vše ale dobře dopadlo a ve 12.30 opouští naše skupina hraniční prostor. První kilometry byly ve znamení mírného stálého stoupání na hřeben Šumavy do výšky 616 m/n.m. Následuje krásná odměna – první hřebenový sjezd do Lince v délce přibližně 16 kilometrů. Při sjezdu sklouzl ze Sašovy méně porostlé hlavy šátek, pro který se musel několik stovek metrů vrátit, což mu vyneslo nepřeberné množství rad, jak smekání pokrývky hlavy zabránit. Za zmínku stojí rada na použití lepidla zubních protéz nebo zatlučení hřebíčku do temene. V Linci má také první zastávku naše doprovodné vozidlo. Doplňujeme lahve s pitím a domlouváme si další trasu. Oproti původnímu itineráři, který předpokládal přímou cestu do městečka Wels, jsme se dohodli na tom, že pojedeme po Tauernské cyklostezce. Nápad to byl celkem fajn (jaký jiný by mohl být také nápad jediné ženy ve výpravě, že) ale měl jednu základní chybu. Nikdo z nás totiž nevěděl, kde má zmíněná cyklotrasa začátek. Odhadli jsme tedy přibližný směr a vyrazili. Po hodině bloudění zahrádkářskými koloniemi bylo jediným úspěchem nalezení vrátnice gigantické továrny Voest Alpine. Poté Honza K. zaperlil a umluvil jednu místní cyklistku, která jela na šíleném dámském kole s taškou nákupu na řidítkách a košíkem zeleniny ze zahrádky na nosiči, aby nám ukázala cestu. Po chvíli marného vysvětlování babča naskočila na kolo a že prý nás tam raději dovede. Což o to, nápad to byl dobrý, ale vzápětí naše cyklistická, takřka profesionální ega dostala pořádnou trhlinu. Na skřípajícím babosedu vyvinula paní takovou rychlost, že jsme jí sotva stačili a navíc celou cestu něco vyprávěla Honzovi K. Na cyklostezku nás však bez problémů dovedla.



Jízda po Tauernské cyklostezce předznamenala celé další cestování po Rakousku. Naprosto čistá příroda, průzračná voda, příkopy a louky plné květů, které jsem naposledy viděl jako kluk, motýli, zpívající hejna ptáků, prostě paráda. Dlužno podotknout, že náš úžas nad čistotou přírody v Rakousku nepolevil po celou dobu našeho pobytu na území tohoto státu.



Dalším styčným místem bylo městečko Wels. Zde jsme si po 80 kilometrech dali jedno místní kvasnicové pivo a dohodli si konec dnešní cesty. Jednalo se o rekreační oblast u jezera Traunsee u osady Altmünster. Dojížděli jsme skoro potmě, Saša zabloudil a do kempu dorazil až v jedenáct hodin. Ujeli jsme přibližně 140 kilometrů a zatím se nám vyhnuly všechny technické i zdravotní potíže. Koupali jsme se v nádherně průzračné vodě jezera a pomalu upřesňovali trasu příštího dne.



22. 6. 2003



Probouzíme se do krásného letního rána. Nad jezerem Traunsee se vznáší lehký opar. Jdeme se vykoupat. Voda je perfektní – čistá jako křišťál a studená tak, že jsme zkoumali, zda u břehu nezačíná zamrzat. Jako probuzení ale byla fajn.. Snídáme, balíme a chystáme se na další cestu. Z Altmünsteru směřujeme dále na jih okolo řeky Traun do krásného kraje Solné komory a lázeňských měst. Přes městečko Ebensee se po hodině jízdy dostáváme do lázeňského města Bad Ischel. Dostáváme se do podhůří Alpského masivu, takže stále stoupáme – sice takřka neznatelně, ale každý metr ze zatím ujeté trasy byl poctivě odšlapaný. Přijíždíme do zajímavého městečka pod Dachsteinem – Hallstattu. V tomto městě na břehu jezera Hallstattersee je spousta pozoruhodností. Počínaje třípatrovým kostelem přes zajímavou expozici solných dolů až po blízké ledové jeskyně v masívu Dachsteinu. Zdejší obyvatelé jsou velmi družní a přátelští. Žije zde také velké procento obyvatel, které má kořeny v Čechách, převážně v Brně. Jejich předci sem přišli v období mezi světovými válkami. Mezi návštěvníky se traduje, že pokud na náměstí jadrně česky zaklejete, tak se jistě otočí alespoň polovina obyvatel Hallstattu. Nevím, nezkoušel jsem to. Po krátké pauze pokračujeme dále. Čeká nás první horský křest. Obertauernské sedlo. Jeho vrchol leží v nadmořské výšce 692 metrů, stoupání dlouhé asi sedm kilometrů od 14 do 24%. Asi jeden kilometr jedeme, zbývajících šest jdeme pěšky. Až do sedla vyjela tradičně Květa s Michalem a Pavel. Cestou se přesvědčujeme o nedokonalosti lidského vnímání. Přestože cesta nadále stoupá, naše smysly ji po předešlém trháku vnímají jako rovinu, někteří dokonce prohlašují, že klesá. Rozvíjí se vášnivá debata na téma „Tak je to sakra z kopce, nebo ne?“. Jasnou odpověď nám dávají naše bicykly. Nejedou a nejedou. Po chvíli se ale cesta sklání a my celkem v pohodě dojíždíme do města Bad Aussee. Zde se ozve obligátní „Ještě kousek, kluci“(hádejte od koho) a my pokračujeme dalších 20 km do letoviska Bad Mitterndorf. Zde nacházíme krásný kempík s ochotným personálem. Dáváme si vychladit přivezené pivo, poté nám majitel sděluje, že je možné si dát točené (za 1 Euro !), takže naše zásoby putují zpět do auta na horší časy. Sedíme s majitelem, který dostává ochutnat puškvorcovou a na oplátku slibuje slevu na ubytování. Bohužel zůstalo jen u slibu. Brzy se na nás začínají projevovat známky únavy z předešlých dnů. Začínáme klimbat a okolo desáté hodiny už všichni spíme. Těla máme máme komicky opálená podle oblečení, na obličeji neopálené tvary brýlí a řemínky přileb. Honza B. celý večer prospal – nejdříve na trávě, potom v autě. Jinak se tento den nestalo nic zvláštního, co by stálo za zaznamenání. Máme za sebou 250 kilometrů, což je zhruba třetina cesty, před sebou dva nejnáročnější dny putování.



23. 6. 2003



Další krásné ráno v Alpách. Vaříme snídani a vzpomínáme na předešlý kemp v Altmünsteru. Zde v Mitterndorfu totiž není žádné přírodní koupání. Řešíme to sprchou. Protože je nám dnes naprosto jasné, kudy vede cesta, bezstarostně sedáme na kola a vyrážíme. Samozřejmě, že špatným směrem, což zjišťujeme po osmi kilometrech jízdy. Trošku se nám ztratil Michal, ale cestou zpět jsme ho našli. Podařilo se nám dokonce zamíchat se do stáda krav hnaných na pastvu. Tolik ran kravským ocasem nikdo z nás za celý život nedostal. Po hodině jízdy jsme zpět v Bad Mitterndorfu a můžeme začít nanovo. Nacházíme správnou cestu a míříme proti alpským štítům. Najíždíme na cyklostezku okolo přehrady a řeky Salza B. Opět se vnucují výrazy jako: úžasné, krásné, neskutečné. Cesta vede po udržované silničce s vyloučeným provozem. Je schovaná pod stromy, takže je příjemný chládek. Jedeme z kopce asi 16 kilometrů, horko je stále větší a větší. Při míjení skalisek máme pocit, že projíždíme troubou zapnutou na plný výkon. Další část cesty absolvujeme po stezce vedle státovky Vídeň – Saltzburg. Takovéto cyklostezky vedou v Rakousku okolo většiny silnic první třídy. Po šesti kilometrech se stáčíme na jih a mířime do horského sedla Sölkpass. To stále ještě netušíme, co nás čeká. Podle mapy je vše jasné. Dvacet kilometrů do osady St. Nikolai a potom už jenom osm do sedla Sölkpass. Řeklo by se „Dvě hoďky a jsme tam.“ Jenže těch dvacet kilometrů do Nikolaie bylo stoupání 12% a potom, abychom nevypadli z tempa se silnička zvedla do 14% trháku. Luboš, který byl s autem vpředu se vrátil před St. Nikolai. Po zralé úvaze – před námi bylo uvažovaných 50 – 70 kilometrů – jsme se rozhodli, že se zpronevěříme sportovnímu duchu akce a nechali jsme se na sedlo vyvézt. Všichni až na známou a obávanou trojici K + M + P. Stoupání bylo tak drastické, že Michal asi sto metrů před vrcholem přetrhl řetěz. Opravil ho a zbývající metry do nadmořské výšky 1790 metrů vyjel. Seděli jsme na vrcholu, fotili jsme se se sněhovým jazykem a kochali se nádhernou krajinou. Následovala zasloužená odměna v podobě sjezdu do údolí. Jedete stále rychleji, adrenalin stoupá, jódlujete blaženou slastí. Krajina kolem nás ubíhá chvílemi až sedmdesátikilo­metrovou rychlostí. Přijíždíme do městečka Murrau. Za sebou máme zhruba sto kilometrů. Květa je přehřátá a je vidět, že toho má tak akorát. Rozhodujeme se, že to pro dnešek stačilo a hledáme kemp. Květa jede do kempu autem, na jejím kole dojíždí etapu Honza B. Je nedýchatelné dusno, od jihozápadu se ženou černá mračna. Květa si v kempu,který je asi tři kilometry za městem, lehá pod smrček a začíná vychládat. Spouští se bouřka s krupobitím. Jelikož stále rozehřátá Květa odmítá opustit svůj pelíšek pod smrkem, přikrýváme ji dekou a sledujeme ji, jak mlsá kroupy, které spadly do jejího dosahu. Bouřka po půl hodině mizí a znovu se objevuje slunce. Odpočíváme, čelíme pubertálním dívenkám, které na nás pokřikují do omrzení otázku „Kolig je chodin?“ a mají z toho druhé vánoce. Dnes také poprvé neslyšíme slogan „Ještě kousek, kluci“. Docela nám to chybí.



24. 6. 2003



Dnešní etapa začíná slunečným ránem. Včerejší Květina krize je pryč. Balíme tábor, domlouváme poslední podrobnosti dnešní trasy. Do Feldkirchenu vzdáleného asi 75 kilometrů domlouváme cestu, která je odlišná od připraveného itineráře. Chceme využít lesní cyklostezku okolo řeky Mur do městečka Stadl a odtud přes horský hřeben Flattnitz do Glödnitzu a Feldkirchenu. Vyjíždíme, cyklostezka je skutečně kouzelná. Ve Stadlu zjišťujeme, že Saša, Jarda a Honza K. zřejmě jedou úplně jinudy. Po zkušenostech ze včerejška máme obavy ze sedla a jímá nás podezření, že tahle silná trojka přejela odbočku a směřuje do Feldkirchenu přes sousední hřeben cca 7 kilometrů na západ. Tento hřeben je ale dostupný pouze po značně frekventované silnici a nezanedbatelným faktem je i jeho nadmořská výška – 1800 metrů. Mobily jsou mimo dosah, takže uvádíme do praxe cestovní pravidlo číslo jedna – „Trasa je orientační, nezávazný pojem. Každý si cestu volí sám.“ Po pravdě řečeno jsem ale skoro celý den nervozní. V celkem pohodovém tempu vyjíždíme na 1400 metrů vysoký Flattnitz pass. Sedíme, svačíme a probíráme možnosti, kudy mohli naši „kufraři“ jet. Asi po půl hodině se nám daří navázat spojení s Honzou K. Chlapci si ráno spletli levou ruku s pravou a z Murrau vyrazili opačným směrem po původně uvažované trase. Potvrdili jsme si sraz ve Feldkirchenu a vydali se na další z úžasných sjezdů. V Glödnitzu si v malé, útulné hospůdce dáváme jeden Waisbeer a v klidném tempu dojíždíme do Feldkirchenu. Asi za dvě hodiny sem přijíždí ztracená trojice a jsme opět kompletní. Jelikož se nám dnes jede naprosto perfektně, domlouváme konec etapy na poslední kemp u jezera Ossiacher see. Stále nemáme dost. Jedeme všichni pohromadě a demokraticky (Ještě kousek, kluci) se rozhodujeme, že dorazíme až k jezeru Faaker see. Potkáváme stovky dětí na kolech – zřejmě školní výlety. Ustupujeme přesile a čekáme až houfy dětí přejedou. Potom Pavel vyráží na prohlídku hradu Landskron a my ostatní, nedotčeni historickým majestátem hradu, pokračujeme dále. Asi čtyři kilometry před koncem na mě přichází krize. Na asi kilometrovém kopečku s převýšením snad dvacet metrů mi ztuhly nohy, začalo pršet a z pohodové jízdy se stala neskutečná dřina. Honza B. píchnul a praskly mu dva dráty na zadním kole. Na kopci si dáváme malou pauzu. Krize jak rychle přišla, tak rychle odešla. Dojíždíme do kempu v Oberforlachu. Je to zatím nejluxusnější z kempů na naší dosavadní cestě. Už vstupní brána v nás zasévá semínko obav z ceny, ale nakonec jsme příjemně překvapeni. Je zde samozřejmě špičkové sociální zařízení (v rodinné části je i kolotoč pro děti), k dispozici jsou pračky, mrazáky, žehličky. Pro děti jsou zdarma k zapůjčení kola a koloběžky. To vše v úhrnné ceně 7,50 Euro za osobu. Voda v jezeře je až nepřirozeně teplá. Teprve později zjišťujeme, že jezero je kromě několika bezvýznamných přítoků napájeno termálními prameny. Každovečerní sezení vyplňuje rozhodování o zítřejší cestě. Máme tři možnosti:



Varianta jedna – přes Wurzen přímo do Slovinska, okolo masivu Julských Alp do Kobaridu a přes přechod Staro selo do italského Cividale.

Varianta dvě – přes přechod Arnoldstein do italského Tarvisia a přes sedlo Predil (1160 m. n.m) se napojit na trasu varianty jedna.

Varianta tři – Arnoldstein, Tarvisio a po cestě kopírující dálnici A 23 do Udine.



Variantu tři zavrhujeme rovnou, konečné rozhodnutí necháváme na ráno. Mírnou převahu má varianta dvě. V každém případě zítra budeme spát v Itálii. Za sebou máme dnes více jak 120 kilometrů, před sebou posledních cca 250.



25. 6. 2003



Rána na našem putování se začínají podobat jako vejce vejci. Sluníčko, koupání, pohoda. Uvaříme snídani (atˇ žije instantní kuchyně) a vydáváme se na cestu. Rozhodli jsme se pro druhou variantu – přes Itálii do Slovinska. Schází nám posledních třicet kilometrů Rakouskem. Projíždíme Arnoldsteinem, nakupujeme zde pití a ovoce a míříme k hranicím. Celnici zde připomíná pouze značení na vozovce. Michal zřejmě myslel na něco jiného a ztratil se. Nadělal nám tím hromadu vrásek, protože u sebe neměl ani pas, ani peníze a mobil už vůbec ne. Asi po hodině jsme se navzájem našli na cestě k Tarvisiu. Projeli jsme toto italské městečko, stočili se na východ a směřovali na sedlo Predil, kde je též hraniční přechod Itálie – Slovinsko. Cestou potkáváme krásné jezero v horách. Držíme zde poledne, obědváme a někteří si šli zaplavat. Před přechodem dělá Honza K. generálku středového složení (asi popáté). Po překonání hranice přijíždíme do jiného světa. Po rakouském snu přichází probuzení – Slovinci zřejmě považují svodidla za zbytečný přepych, takže cesta vypadá asi takhle: po levé straně silnice (mimochodem se špičkovým povrchem) je vysoký kamenný sráz a po pravé straně třistametrová propast, kterou ohraničuje jenom bílý pruh na krajnici. Klesání je ďábelské – po čtrnácti kilometrech se začíná pálit gumová směs na špalcích brzd. Zastavujeme, přitahujeme brzdy a pokračujeme v cestě z kopce. Stále čekáme, že silnice začne znovu stoupat. Nic. Nic. Nic. Takřka celých 55 kilometrů, které jsme absolvovali po Slovinsku bylo z kopce. Sjeli jsme asi na 135 metrů nadmořské výšky. Pokračujeme Itálií. Je znát, že provoz zde je trošku divočejší než v Rakousku. Míjí nás spousta aut – někteří za námi krátce zatroubí aby nás na sebe upozornili. I přes silný provoz se nám v Itálii nestalo, že by nás někdo přímo ohrozil. Cesta neznatelně klesá a skládá se z dlouhých rovných úseků. A to ještě netušíme co nás čeká zítra. V mapě zjišťujeme, že v okolí cílového města Cividale není široko daleko žádný kemp. Jdeme se s Honzou K. zeptat na policejní stanici, kde je nám vysvětleno, že sto kilometrů od moře by kemp provozoval jen naprostý blázen. Vedeme vášnivou debatu na téma co dál. Opět máme možnosti na výběr: budˇněkde zalágrovat nadivoko nebo naložit kola na vlek a nechat se odvézt do nejbližšího kempu u města Grado. Opět na nás nastoupila zarputilá teta Květa a během chvilky jsme měli jasno. Na mapě jsme našli říčku Fiume Natisone. Usoudili jsme, že u osady Firmano najdeme kousek skrytého místa na spaní. Výsledek předčil naše nejbujněší představy. Zátoka říčky s jezem uprostřed skal. Autem jsme se dostali až na břeh, přečkali v něm každovečerní bouřku a bylo nám fajn. Květo díky! Za sebou 140 kilometrů, před sebou posledních 140 kilometrů. Začínáme pomalu uvažovat o tom, co podnikneme za rok. Přichází SMS od našeho kolegy Wiliho s kontaktem na velitele Benáteckých hasičů, pana doktora Palloneho. S ním máme domluvenou prohlídku hasičských stanic v Mestre a v Benátkách.



26.6.2003



Ráno jako každé. Do cíle nám zbývá zhruba 140 kilometrů. Předběžně jsme domluveni, že pojedeme „pohodovku“, zarazíme v Caorle (po 100 km) a zbytek dojedeme v pátek. Ale to by s námi nesmělo být naše „Ještě kousek, kluci“. Jelo se krásně, perfektní silnice (ale silný provoz), vítr v zádech, rychlost okolo 30 km / hod. Ale cyklistický děs. Úseky silnice v délce až deset kilometrů bez jediné zatáčky, kopečku, prostě nic Každý metr z těch posledních 140000 byl poctivě odšlapaný. Projíždíme přes město Palmanova s kruhovým náměstím, dlážděným leštěným mramorem a představujeme si jízdu po této dlažbě v dešti. Brrr. Po chvíli pokračujeme dále. Objíždíme Latisanu a při pohledu na Květu je nám, pánům tvorstva, jasné, že po po dnešku už nebude co jet. Už ani neříká svůj oblíbený slogan – ale jako by se stalo. Dáváme si pár piv na utlumení, nasedáme a až do úplného zblbnutí točíme nohama. Eraclea, Jesolo, Lido di Jesolo, kemp Evropa a …… konec. Po 750 kilometrech a pěti dnech v sedle kola stojím po kolena ve vodě Jaderského moře. Fotíme se, do Čech posíláme SMS: „Dne 26. června 2003 se nohy pražských hasičů a hasičky po 750 kilometrech v sedle byciklu poprvé smočily ve vodách Jaderského moře“. Přicházejí první gratulace. Teprve tedˇsi uvědomujeme tlak, který jsme po celou cestu nevnímali – aby se někomu něco nestalo, aby se nikdo nevyboural, nezranil atd. atd. Telefonicky domlouváme detaily naší návštěvy u hasičů v Mestre a Benátkách na zítra. A tedˇstarosti stranou a slavit a bavit se. Kupujeme si dobré a levné italské víno, sedíme, vyprávíme, děláme si ze sebe legraci. Na jednu stranu jsme na sebe náležitě pyšní, na druhou stranu se někde v koutku duše začíná vynořovat smutek. Čas od času je na někom znát, že je duchem jinde. Vzpomíná.



27.6.2003



Vstávám v půl šesté a jdu se vykoupat do moře. Na celé pláži jsem sám. Sbírám mušličky a v hlavě se mi začínají klubat nápady na příští cestování. Z Prahy do Štetína nebo snad Rakouskem od západu k východu? To ještě netuším, že akce, která mě napadne až v Praze, bude natolik šílená, že u většiny lidí, kteří tu jsou se mnou na celé čáře zvítězí. To je ale ještě příliš daleko. Tedˇoblékáme na svá zhuntovaná těla poslední čistá trika a kraťasy a Tranzitem odjíždíme do Mestre. Zdejší hasiči už na návštěvě v Praze byli, takže přijetí je velmi srdečné. Procházíme stanici, která je zaměřena na likvidaci chemických havárií a potápěčské zásahy. Přijímáme pozvání na oběd – jsou samozřejmě špagety a pečené ryby – po týdnu instantních jídel přímo mana nebeská. Po obědě se přesouváme za doprovodu hasičů do Benátek. Zde na nás čeká hasičská loď. Benátští kolegové nás provezli městem a pochlubili se svou stanicí. Místo aut je garážích šest člunů a výjezd samozřejmě není do ulice ale na Grand canale. Překvapilo nás, že v historickém centru Benátek se v hasičárně našlo i místo pro lezeckou stěnu pro požární sport. Další zajímavostí je systém výjezdu jednotky. Jelikož Benátky jsou plné mostků a schodů, není možné použít jakýkoliv dopravní prostředek. Po vodě také není možné se na všechna místa dostat. Situaci řeší tak, že dva hasiči jedou lodí a zbytek družstva se základním vybavením prchá pěšky. Po prohlídce stanice odmítáme s díky odvoz k našemu autu a vydáváme se přes celé město po svých. Couráme po úzkých uličkách mimo hlavní turistické trasy, dáváme si zmrzlinu, odpočíváme. V podvečer nasedáme do auta a vracíme se do kempu. Čeká nás poslední noc a potom cesta zpět.



28. 6. 2003



Ráno. Vstáváme, jdeme se vykoupat, poleháváme, prostě těžký veget. Pomalu začínáme rozebírat a nakládat kola, protože do 12.00 musíme opustit kemp. Na všech se pomalu začíná projevovat únava minulých dnů. Jedeme se ještě podívat k majáku na Porto di Lido odkud je vidět na Benátky. V poledne otáčíme vůz a jedeme domů. Počasí se kazí, prší a je zima. Když někde zastavíme, vypadáme jako blázni v kraťasech a trikách, ale je nám to srdečně jedno. Střídám se s Lubošem za volantem. Zavrhujeme návštěvu nočního Salzburgu a okolo 10 hodiny večer si dáváme v bufíku za Dolním Dvořištěm poctivou českou držkovou a gulášek. V neděli v půl druhé ráno přistáváme na dvoře HS 7 a naše cesta definitivně končí. A co příště?

(Nikomu to neříkejte, ale dokážete si představit, jak se na kole přes Německo a Francii blížíte k vodám A T L A N T I K U ???!!!)
Sdílet
Banner ZHT OK