„Pan Bůh tě má rád a chtěl, abys těm lidem pomohla," řekla mi moje babička

„Ve Studénce na Novojičínsku narazil v pátek 8.8. 2008 kolem 10.30 rychlík EuroCity do spadlého mostu rozestavěného nadjezdu. Na místě podle oficiálních údajů zemřelo již sedm lidí, 67 osob utrpělo zranění, z toho 13 cestujících bylo zraněno těžce. Vlak místem projížděl rychlostí 140 kilometrů v hodině. Příčinou tragédie je zřejmě porucha při přípravě na zasunutí ocelové konstrukce mostu…"

Takové jsme mohli číst články v novinách a sledovat dramatické záběry v televizi. Od této hrůzostrašné tragédie uplynuly dva měsíce. „Pustil jsem si televizi, že se podívám na zprávy a vidím železniční nehodu. Nevěnoval jsem tomu vůbec žádnou pozornost. Takových nehod je hodně," vzpomíná na ten den Dušan Tomčík, profesionální hasič ze Svitav a zároveň syn Naděždy Tomčíkové. Ta, velkou měrou při vlakovém neštěstí, záchranářům pomohla. „Pak jsem najednou uslyšel mámu, jak mluví v televizi. V tu chvíli mi probleskly hlavou hrozné představy. Hned jsem volal mamce na mobil, ale ona ho měla vypnutý. Zavolal jsem tedy sestře a ona mi s pláčem řekla, že je mamka v pořádku a že přežila," říká Dušan Tomčík, „viděl jsem ten vlak, ty tuny železa v pohybu, paniku a lidi od krve. Nás, hasiče, učí abychom takové stresové situace zvládli, ale v tuto chvíli jsem si uvědomil, že vyprošťovat z trosek někoho blízkého z rodiny…opravdu teď nevím, jak bych reagoval."

Naděžda Tomčíková byla první zdravotnicí, která se postarala o raněné ve Studénce. „Ještě teď se mi vracejí ty obrazy rozdrcených vagonů.Lidi od krve. Křik, co se rozléhal hned po nehodě," vzpomíná Naděžda. „Jela jsem z lázní. Těch vagónu bylo deset, seděla jsem ve druhém vagónu a četla si. Pak přišlo několik prudkých ran. Nejdříve mi to připadalo jako brždění. Rány přicházely ze všech stran. Bylo mi jasné, že se něco děje. Popadali jsme my, jako cestující, popadala zavazadla. Bylo to velmi intenzivní a myslela jsem si, že to nikdy neskončí," líčí náraz vlaku do mostu Naděžda Tomčíková. První vagon se rozlomil, další do sebe narážely. „Po obrovském hluku a rámusu bylo najednou ticho, to trvalo jen pár sekund, najednou jsem slyšela ze zadního vagonu křik a pláč, byly tam i děti. Někdo křičel, že tam hoří." V tu chvíli si zdravotnice uvědomila, že musejí všichni ven, pryč z vagonu. Paní Tomčíková se ocitla v samém ohnisku zkázy. „Ten pohled byl opravdu zdrcující, vlak byl bez lokomotivy, první vagon rozpůlený, prázdné kolejiště, okny jsme podávali ven děti, všude plno krve. Na zemi bylo spadlé trolejové vedení. Měli jsme všichni strach, aby nás to nezabilo." Uvědomila si, že se všichni musejí dostat daleko od těch drátů. V místě nehody byla jen ona sama zdravotnicí, a tak se pustila do jejich ošetřování. Vrhla se do ošetřování zraněných. Po ruce však neměla ani jeden obvaz. „Blesklo mi hlavou, že mám v kufru ručník i prostěradlo." První raněný, který ležel pod zlomeným vlakem, měl tepenné krvácení. Paní Tomčíková poprosila o pomoc. „Jmenovala se Lucka, víc opravdu nevím, chtěla mi moc pomoci." Raněných přibývalo. Byla to hlavně poranění hlavy, krvácení, tržné rány v obličeji, střepy v předloktí. „Přišel za mnou strojvedoucí a já jsem po něm chtěla lékárničku. Teď si uvědomuji, že jsem ho posílala zpět do míst, kam se už nechtěl vrátit. Po chvíli přišel a řekl mi, že lékárnička byla rozdrcena ve vagonu. Posílala jsem muže, aby se podívali zpátky do vagónu a hledali další cestující. Vybavuji si ten výraz v obličeji jednoho muže, na který nikdy nezapomenu. Řekl mi, že tam je žena zcela zmáčknutá. Už jsem ho nikam neposílala. Pak už jsem nad hlavou uslyšela vrtulník a viděla přijíždět záchranářské vozy. První k nám dorazili hasiči." Lékaři letecké záchranné služby si od Naděždy Tomčíkové převzali raněné, které stačila před jejich příjezdem roztřídit a poskytnout jim první základní a neodkladnou pomoc. „Procházeli jsme kolem rozdrcených vagónů, nechtěla jsem už vidět jak záchranáři vyprošťují zaklíněné lidi v troskách vlaku.

Úzkost a strach přepadává zdravotnici ještě dnes. Vyděsí ji i sebemenší rána. Ani po čtyřech týdnech od nehody, nedokázala přejít sama silnici. Stále se bojí, že se něco hrozného stane. Nehoda poznamenala zejména její duší. To, že přežila havárii u Studénky, si uvědomila až po dvou týdnech od tragédie. Mnohem více si teď uvědomuje, že jsou v životě důležité a méně důležité věci. Dnes ví, že jediná vteřina může člověku změnit život. Nejbezpečněji se cítí s rodinou a jí děkuje za velkou podporu. „Dnes se sama sebe ptám, proč jsem zrovna jela tím vlakem, proč jsem nastoupila do druhého vagónu? Byl to prostě osud. Moje babička mi říká, že mě pan Bůh má rád a chtěl, abych těm lidem pomohla," zakončuje vyprávění o děsivé nehodě z osudného dne plného osmiček Naděžda Tomčíková.

Info :por. Vendula Horáková
tisková mluvčí
HZS Pardubického kraje

-wap-