Pátek 20. října 2017, od 07:00 bude sloužit směna B. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner Partner & VIP: PO-BP 970x150 OK

Naše „hasičské řady“ se rozrostou…

Dnem 1.1.2009 se rozšíří naše hasičské řady o další specialisty, a to včetně jim svěřené speciální techniky. Vojenský záchranný útvar Hlučín, doposud 157. záchranný prapor AČR, přechází od Nového roku pod přímé velení našeho Generálního ředitelství HZS ČR.

Dnem 1.1.2009 se rozšíří naše hasičské řady o další specialisty, a to včetně jim svěřené speciální techniky. Vojenský záchranný útvar Hlučín, doposud 157. záchranný prapor AČR, přechází od Nového roku pod přímé velení našeho Generálního ředitelství HZS ČR.

foto: Štěpán Mikulka

Jelikož jsem osobně absolvoval základní vojenský výcvik právě u tehdy vznikajícího pluku civilní obrany a přímo se účastnil celého přerodu vojenského uskupení na 21. vojenský záchranný pluk CO Kozlov, což bylo po revoluci absolutní novum, dovolte mi, abych nejdříve napsal několik řádek o jeho historii ještě dříve, než se začne psát historii zcela nová…

Výstavba tehdy nového útvaru byla zahájena v dubnu 1991 v obci Kozlov (vojenský výcvikový prostor Libavá). Šlo o rekonstrukci bývalé sovětské posádky, která tady pro nás, nově nastupující vojáky základní služby, připravila nejedno tajemství, ale o tom až později… Důležité je však zmínit, že kasárna byla při našem příchodu ve stavu velmi neutěšeném. Z počátku zde nefungovalo prakticky vůbec nic. Dokonce netekla ani teplá voda, takže se vařilo pouze pod širým nebem, v polních kuchyních. Přesto dodnes rád vzpomínám na říjnové podvečery, kdy vojáci po těžkém dni plném stavebních prací a prvních výcviků, čekali na velmi nesmělé pokusy svých začínajících kuchařů. Ticho mlčenlivých zástupů vojáků čerstvě vytržených ze svých rodin, rušila tehdy jen právě vrcholící jelení říje ve vojenském prostoru Libavá.

Nutno však napsat, že poničení kasáren neměli na svědomí ani tak sovětští vojáci, jako spíše místní obyvatelé. Vytrhaná umyvadla či ukradená okna bylo nutno rychle opravit, jelikož se každým dnem stále více připomínala nastupující zima. Kdo zná tamní oblast jakési náhorní plošiny vystavené všem nepřízním počasí, tak ví přesně o čem mluvím… A právě v těchto podmínkách přicházely první výcviky nováčků – záchranářů, kteří prvně v historii nenafasovaly zbraně, ale záchranné a ochranné prostředky. Co se týče zbraní, nutno říci, že procházky (hlídky) v rozsáhlém a neosvětleném autoparku vprostřed lesů, a to pouze s bodákem za opaskem a bez svítilny, byly velmi zajímavé a plné adrenalinu. Celou atmosféru navíc umocňovala skutečnost, že místní obyvatelé a také někteří vojáci si právě sem, a to z počátku velmi pravidelně, „docházeli“ pro naftu a benzín z nádrží zaparkovaných vojenských vozidel. V blízkých hospodách rovněž kolovaly příběhy o tom, jak právě zde ukryté sovětské rakety byly střeženy speciálně vycvičenými psy pro „lov lidí“, kteří prý byli při odchodu volně vypuštěni do prostoru. Několik jich prý zastřelili místní pracovníci vojenských lesů avšak čtyři nebo pět se prý stále ještě každý večer vrací do míst, kde dostávali pravidelnou stravu. Hezké překvapení, co říkáte? Za každým stromem s kůrou „vyzdobenou“ nejrůznějšími nápisy v azbuce, jsme tehdy čekali tohle zubaté překvapení. Velkým překvapením pro nás byly rovněž gigantické podzemní “úly“, velikosti fotbalových hřišť, které byly dokonale maskovány travním porostem. Asi ne nadarmo tam v průběhu mé služby byla prověřována hned několikrát radioaktivita….

A co že se to v autoparku vlastně hlídalo? Na to mohu dát celkem jasnou odpověď, jelikož dnes už to není žádné tajemství a také proto, že jsem sloužil v tzv. „Rotě oprav techniky“… Všechny ty letité „Vejtřasky“ a „Tatrovky“ byly ve stejně zuboženém stavu jako celá kasárna. Co by vyučený autoelektrikář jsem všechny kousky důvěrně znal a řekl bych, že útvar byl zpočátku poskládán ze všeho, co jiné útvary v republice chtěly postrádat. Jedno pozitivum to však pro nás vojenské nováčky mělo. Přes všechny ty opravy, které si vozidla i budovy vyžadovaly, nezbýval čas na pořadovou přípravu a další „vojenské speciality“. Současně nám vojákům desítky vybledlých khakiodstínů nerespektující vojenskou jednotvárnost, vzdáleně připomínaly čerstvě ztracený civil. Tehdy spadal pluk pod velení Vojenského velitelství ZÁPAD v Táboře.

Techniky však časem přibývalo a přišly první “Ávépatnáctky“, vyprošťovací tanky, motorové čluny, ale také třeba speciální požární tank SPOT 55. Také jednotky byly stále lépe a lépe vycvičeny a současně přicházely i první zkušenosti ze skutečných zásahů. U nás na „Rotce“ už byly dávno montážní kanály zbaveny stovek litrů oleje, které sovětští vojáci nechtěli brát s sebou a každým dnem byly odstraňovány další a další závady, které technicky stály v cestě fungování nově vznikajícího záchranného praporu. Stávalo se, že jsme s důležitou opravou končili až dlouho po půlnoci… Z vojenského „Uazu“ se postupně pod našima rukama stalo první opravdové RZA se vším, jak jsme na to dnes u HZS zvyklí. K 1. březnu 1992 byl útvar předán do podřízenosti Vojenského velitelství STŘED v Olomouci, kam se také, a to už po mém odchodu do civilu, i fyzicky přestěhoval (v roce 1997 – pozn .red.).

Od roku 1993, pak byl útvar v podřízenosti Hlavního úřadu Civilní ochrany České republiky. Podle zákona č. 219/1999sb., o ozbrojených silách České republiky byl tehdy určen k plnění humanitárních úkolů civilní ochrany a později pak, podle zákona č.239/2000, o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, byl útvar povinen poskytnout plánovanou pomoc na vyžádání. Záchranný útvar tehdy byl schopen vyslat svoje specialisty ve zmenšeném početním stavu do 60 minut a zmobilizovat celý útvar do 24 hodin.

Asi největší společnou akcí, kdy spolupracoval HZS se záchrannými prapory CO, a kterou máme všichni jistě dosud v živé paměti, byly záplavy na Moravě v roce 1997, kdy byl použit např. obojživelný transportér PTS-10, či později pak např. v krutých zimách spojených se sněhovou kalamitou, kdy byla tuším využita T 815 8×8 AV-15 a další technika, se kterou vojenští záchranáři přispěchali Moravě na pomoc. Tady si neodpustím malou vzpomínku, jelikož to bylo právě v čase vánočním a na bruntálském „áčku“ sloužil můj bratr… Popisoval mi situaci, kdy s klukama chodili nad hlavami uvězněných pasažérů osobních aut spěchajících ke štědrovečerní večeři a štěrbinkou okének, která jako jediná vyčnívala z vrstvy sněhu a byla jediným spojením se světem, žádali o pomoc. Tehdy bylo mnoho silnic znovu zprovozněno také právě díky vojákům…

Nejčerstvější vzpomínkou spolupráce právě s Hlučínským 157. záchranným praporem, který nově rozšiřuje naše řady (vznikl později, v roce 2000, kdy byly tyto útvary podle platné legislativy zařazeny do ostatních složek IZS ČR), je pak vlakové neštěstí ve Studénce, kde byl nasazen např. vyprošťovací tank VT-72B k odstranění zdemolovaných vagónů. A právě uvedená a další speciální technika včetně její profesionální obsluhy, nám a zejména našim spoluobčanům, bude od Nového roku k dispozici.

„Životní příběh“ záchranných útvarů, vznikajících v technicky i legislativně velmi komplikovaných podmínkách a podepřený statisícem pracovních hodin vojenských kapacit i řadových vojáků, z nichž mnozí věřili, že právě toto je ta správná služba lidu, skončil. Možná máte ještě v živé paměti situaci, kdy ministryně obrany Vlasta Parkanová (KDU-ČSL) společně se svými poradci z finančních hledisek navrhla, a později také uskutečnila, zrušení záchranných praporů sídlících v Kutné Hoře, Jindřichově Hradci, Rakovníku, Bučovicích na Vyškovsku, a v Olomouci. Moji kamarádi, kteří se po ukončení své základní služby rozhodli zůstat, u záchranných praporů po celé republice, dodnes jen neradi vzpomínají na skutečnost, kdy takřka v jediném roce jim bylo vysloveno uznání o smysluplnosti jejich práce právě ministryní obrany (v květnu 2007 dokonce získal armádní 157. záchranný prapor v Hlučíně významné ocenění, kdy ministryně obrany Vlasta Parkanová jednotce propůjčila čestný název brigádního generála Jana Satorie) a v roce následujícím byly již tyto záchranné prapory stejnou ministryní zrušeny. Tehdy se rozpoutal bezpočet diskuzí o správnosti tohoto kroku, kdy i mnoho civilních obyvatel a starostů obcí cítilo výraznou disproporci mezi celosvětově narůstajícím množstvím teroristickým útoků a narůstajícím množstvím přírodních katastrof a tímto diskutovaným krokem. Já osobně doufám, že nikdy v budoucnu nedojde k tomu, aby se tento krok ukázal jako chybný, a to ne ani tak s ohledem na paní ministryni, nýbrž s ohledem na občany ČR.

Díky za to, že alespoň jeden z útvarů, Vojenský záchranný útvar Hlučín, bude sledovat dál svoje poslání, i když již pod „civilní vlajkou“ a pod novým jménem – Záchranný útvar HZS ČR. To však není podstatné. Důležité je, že naše řady budou rozšířeny o další specialisty například z čet zemních, trhacích a vyprošťovacích prací, kam patří například pyrotechnici, potápěči či kynologové, dále pak samozřejmě o chemiky, zdravotníky, ale také logisty a spoustu dalších pracovníků (Pozn.: Kompletní organizační strukturu nového útvaru zde z prostorových důvodů není možno rozepisovat.). Vítejte mezi námi kolegové!

Pro Požáry.cz: Štěpán Mikulkawww.ordinaryangels.net

Foto: Štěpán Mikulka, Jakub Kozák

Pozn. red.: Vzhledem k profesní minulosti mé redaktorské maličkosti, která je VZÚ Hlučín opravdu blízká, pro vás budeme začlenění a vývoj činnosti „nového“ útvaru sledovat a v nejbližší době přineseme informace o předání praporu Záchranného útvaru a o oficiální náplni jeho práce, která se nebude týkat jen represivní činnosti. KuK

 -kow-

Sdílet
Banner hts jirny vole ne žádný slabý 970 OK