Strastiplná cesta erťáku do opravy

Tak konečně 31.července 2009 dorazil pokyn ze servisu v Rožnově pod Radhoštěm na přistavení našeho Erťáku, tedy CAS 25 Š706 RTHP, k větší opravě. Obratem byl dohodnut termín a to na pondělí 3. srpna. Při opravě bude vyměněn motor RT za M634 z řady MT, vyměněna převodovka RT za řadu MT osazenou „půlkama", namontováno řízení s hydraulickým posilovačem a dojde i na úpravu brzd na dvouokruhové. Doba opravy by neměla přesáhnout 60 dnů. Při pravidelné schůzce členů jednotky v sobotu 1. srpna bylo vozidlo kompletně odstrojeno. Výbava byla částečně přemístěna na dalšího mladšího veterána v naší jednotce, kterým je dopravní automobil Avia a zbytek technických prostředků uskladněn na stanici.

V pondělí, 3.srpna, jsem chtěl po osmé hodině ranní vyrazit směr Rožnov pod Radhoštěm. Vozidlo si však postavilo hlavu a téměř vybité baterie se zmohly jen na slabé protočení klikového hřídele. Ani četné domluvy a prosby nepomohly. „Tudy cesta nevede", řekl jsem si. Jelikož v garážích na ulici Radotínské nemáme k dispozici elektřinu, nutností se stal příjezd CAS 24 Tatra 815 s elektrocentrálou a nabíječkou. Takže rychle na hasičárnu, naložit nabíječku do tatry a fofrem zpět na Radotínskou. Čas neúprosně ubíhal. Dalším nepříjemným zjištěným bylo, že kolegové v sobotu odsáli z nádrže více nafty, než by bylo vhodné. Po krátké a intenzivní domluvě bateriím skrze naplno pracující nabíječku se po 15 minutách podařilo vozidlo nastartovat. „Hurá". Následovalo rychlé sbalení nabíječky, odvoz T815 na hasičárnu a rychlý přesun pro erťák. Vzhledem ke slunečnému počasí jsem se začínal rosit jako dobře vychlazená 12°. Jak jsem již psal, ukazatel nafty nezaručoval dojezd až do stanoveného cíle. Na hasičárně jsem tedy pro jistotu dolil ještě 20 litrů nafty, pro klid duše.

Uhoněný jak posunovač po šichtě na Svinově jsem před devátou konečně vyrazil. Černý kouř z výfuku dával tušit, že motor má svá nejlepší léta za sebou. Nicméně odlehčený erťák spokojeně uháněl z města, tušíc nové zážitky. Na butovickém kopci, s kterým si obstojně poradil, jsem zastavil a udělal posledních několik fotek s městem v zádech. Motor si spokojeně a hlasitě pobrukoval, ručička se z kopce do Butovic téměř dotýkala 80-tky, řízení nezlobilo jako obvykle, prostě idyla na výletě v překrásném dni. Otevřenými okny proudil do rozehřívající se kabiny čerstvý vzduch, který zaručoval alespoň trošku snesitelné podmínky. Cesta ubíhala kilometr za kilometrem. Uklidněním pro mě bylo, že erťák hravě zvládl předjetí plahočícího se bagru na silnici u Sedlnických zásobníků pohonných hmot. Říkal jsem si: „ještě nějaké síly má". Po projetí Skotnice jsem se ukázněně zařadil za kolonu vozidel a s 50-tkou na tachometru tlačil kolonu před sebou. Při průjezdu serpentinama v Příboře jsem dokonce musel brzdit, neboť kamión přede mnou byl „pomalý". Jelikož byla kolona hodně dlouhá, poslušně jsem zrychloval a zpomaloval podle tempa ostatních, i když erťák při prvním výletu do vzdálenějších míst jistě chtěl předvést, co ještě umí. Projel jsem Lubinu, Vlčovice a blížil se Frenštát pod Radhoštěm. Nic nenasvědčovalo narušení pohody při této cestě. Klapající vahadla, černý kouř z výfuku se rozptyloval do okolních luk.

Ještě při průjezdu Frenštátem se zdálo vše v pořádku. Mě i erťák čekala poslední překážka – stoupání na Pindulu. Pomalu jedoucí polský kamión mě začínal štvát a několikrát jsem si pohrával s myšlenkou rozdat si to s ním ve férovém sprintu do kopce. Ať vidí, co český veterán dokáže. Čtverka hravě začínající stoupání zvládala a převodovka se hlásila o pětku. Zhruba v půlce kopce to však přišlo. Motor jakoby vytušil svou poslední hodinku a začal trucovat. Očividně ztrácel výkon. První pohled na přístroje na palubovce nic vážného nenasvědčoval. Teplota na 80°C, tlak oleje dobrý. „Co se děje?" Když už to na čtverku při stále stejném stoupání nešlo, musela nastoupit trojka. Avšak s motorem žádná změna. Výkon se pomalu ztrácel do okolních lesů. Na tachometru 20–25km/hod, za vozidlem kolona snad až do Frenštátu, naštvaní řidiči, šnek předbíhající mě zprava. „No snad nebudu muset erťák na kopec vytlačit, i když je bez vody a výbavy, přece jen nějakou tu tunu má. To nedám", blesklo mi hlavou.

Za každou zatáčkou jsem napjatě očekával vytoužený horizont, tedy Pindulu. Nepřicházela. Podléhal jsem trudomyslnosti. Při pohledu do zpětného zrcátka bylo vidět nasupené a hrozící řidiče za mnou. Šnek již byl 100m přede mnou. Jelikož rychlost nebyla nijak závratná a téměř nic nehrozilo, poklekl jsem na levé koleno, pravou nohou tlačil plynový pedál co to šlo a zprvu jen tiše jsem se začal modlit k Radegastovi. Zčista jasna se objevilo světlo na konci tunelu, Pindula a s ní parkoviště. Z posledních sil motoru jsem erťák na něj dovedl a nechal chvilku brumlat na volnoběh. Kolona pomalu se zrychlujícím tempem projížděla. Někteří řidiči pravděpodobně z vděčnosti troubili, jiní výhrůžně hrozili. Já zpocený snad i na zadku jsem opustil výheň rozehřáté kabiny a dobrých deset minut sledoval projíždějící vozidla. Šnek, který mě předběhl v kopci, dělal v přilehlé restauraci třetí pivo. Po příjezdu Fabie s Mirkem Kováčikem z městského úřadu v Bílovci jsem se vrátil do výhně za volant. Motor poznal, že jakýkoliv odpor je marný a poslušně sunul erťák dál. Naštěstí už cesta probíhala jen z kopce. Po příjezdu do servisu mi spadl kámen ze srdce. Však taky po něm v podlaze kabiny zůstala pořádná díra. Tu budeme muset po návratu erťáku domů nějak zalátat. Předání majiteli firmy byla formalita a nastal čas srdceryvného rozloučení. I na slzy téměř došlo. Se slibem nového „kabátu" pro něj jsem usedl do městské Fabie a zanechal erťák rukám mechaniků. Snad nám jej vrátí v dobré kondici.