Úterý 24. října 2017, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner Kobit THZ 970*150 OK

„Hoří Nymburská ulice!“

Oheň vypukl dopoledne asi kolem desáté hodiny a v silném větru se rychle šířil. My jsme byli upozorněni na požár strašným křikem Zelinkova Tondy, který běžel ulicí domů a řval neslýchaně: „Hoří Nymburská ulice!“

Vím, že tatínek hned vyskočil od verpánku, oblékl kabát přes zástěru a začal hledat čepici. Nechal jsem všechno doma a vyletěl jsem ze dveří, ze vrat a běžím… Doběhl jsem na náměstí, tam vidím zástup lidí u radnice a vida, to táhnou obecní stříkačku z radnice a zapřahují k ní koně. Obecní voznice stojí už také venku, ale není k ní přípřež a posléze zapřahují se k ní lidé a ujíždějí za stříkačkou. Ulice Na Lávkách byla jako vždycky pěkně zabahněná, ač tam bylo bláto ostatně celý rok a ta ulice měla své jméno od toho, že tam v jarním a podzimním vlhkém období měli občané místo chodníku podél stavení na cihlách položená prkna, protože se ulicí nemohlo, chodili tedy po „lávkách“, které byly někdy nataženy od obecního domu až za Spálenou ulicí. Bahna vedle lávek bylo někde po kotníky, ale někde až po kolena, a prostředek ulice představoval právě tenkrát bahnitou řeku, do níž potah se stříkačkou vjel nejprve velmi bojovně, zmírnil však záhy svou rychlost. Koně se bořili v bahně po kolena, stříkačka pod nápravy. Jak se lopotili lidé s voznicí, lze si snadno představit. Myslil jsem původně, že se dostanu k ohni po lávkách velmi snadno, ale byl to omyl. Lávky byly skoro po celé délce obsazeny zvědavci, že byly úzké a s vyhýbačkami jen na cihlových pilířkách, lidé na nich se mohli pohybovat sem i tam jen zvolna, a kdo myslil, že musí u ohně být, musil chtě nechtě bahnem. Vzpomínám si, jak jsem se i k tomu odhodlal a jak jsem si rychle ohrnoval nohavice nad kolena, když se v tom ozve mnohohlasý pokřik: „Bejk, bejk!“ To už začala chytat pastouška, dobří lidé stačili v pastoušce odvázat býka, který hned vyrazil z pastoušky, za ním pak také ještě kanec a kozel. Po tom volání „bejk, bejk“ se lávky povážlivě rozkývaly, ženské se daly do křiku, skákaly do bahna a utíkaly neznámo kam. Býk běžel k nám, ale hluboké bahno nedalo mu dobře utíkat, bylo vidět, že je docela zmaten, začal trochu tancovat v blátě, ale potom se obrátil hlavou k pastoušce, a když viděl, že se z její střechy valí dým, začal bučet, jako by jí dával navždy sbohem. Já jsem si hned představil, že tam někde blízkou pastoušky je také někde kozel s kancem a hned mě přešla chuť, abych viděl oheň zblízka. Tak jsem se díval jen z dálky, jak chytá střecha za střechou, také jak potom lidé se namáhali kolem hořících budov, i jak se někteří vraceli ublácení až po krk, a jak beznadějně mávali rukama a říkali: „Vítr se pořád točí, je všechno marné!“ Najednou se objevil na mém stanovišti Pepík, také celý ublácený až k hlavě, a hnal mě domů k obědu. Doma vyprávěl mnoho podrobností o požáru, kde začal, jak oheň přeskakoval ze střechy na střechu, jak kde vyváděli dobytek, jak lidé lezli po střechách, jak někde vyvezli ze dvora vůz, jehož zadek už hořel, a jak ho přece zachránili. „Je to hrozné neštěstí,“ říkal tatínek, „vždyť skoro nikdo není tam pojištěn!“ Maminka nedělala toho odpoledne skoro nic, jen pořád chodila bezradně sem a tam a litovala: „Ubohý lidi, nešťastný lidi!“ Když se tatínek vrátil večer od ohně, hlásil mamince skoro radostně: „Vidíš, holka, a náš bývalý domek neshořel. Okolo vyhořeli všichni, on stojí v pořádku, to je co říct!“ Maminka pořád děkovala nebi, že náš bývalý domov zůstal ušetřen. Večeřeli jsme, ale hned po večeři tatínek zase šel ke spáleništi. Nemohl doma vydržet. Konečně jsme se ho dočkali a šli jsme všichni spát až někdy k ránu, protože tatínek byl velmi rozčilený tou večerní přehlídkou spáleniště, vyprávěl, kde se probořily stropy a kde ne:, kde tedy mohli spát lidé ve svých domovech bez střechy, kolik se zadusilo dobytka, ještě štěstí, že požár vypukl ve dne a nepřekvapil lidi ve spánku. Tatínek vyprávěl obšírně, jak pohořelí seděli smutně ve světnicích kolem stolů, i záclony zapomněli pověsit – všichni prý hlavy v rukách, ženské plakaly, nějaký dědeček výměnkář chodil pořád kolem pastoušky a bědoval, že uschránil vnoučatům po pěti stovkách, že je měl schovány na hambalkách a že mu je ohnivý čert snědl. Nač prý jsem se lopotil, všecko jsem si od huby utrhoval a teď je to popel a dým! „Kdybych býval já radši shořel!“ Opravdu jsme snad té noci ani nespali. A po ulici chodili lidé snad až do jitra, psi ovšem štěkali také na všech stranách, náš Landa vyl nepřetržitě a u Fuglů dusal dobytek v chlévě. A k ránu byl tatínek kolikrát na dvoře, a také si vnesl konev vody na půdu, kdyby se něco stalo. * * * Vyprávění Karla Viky Hořela Nymburská ulice popisuje požár v Sadské na konci 19. století. Objevili jsme ho díky knihovnici Boženě Polákové v Městské knihovně v Sadské. Je z povídkového souboru Kolem domova, který vydal Městský úřad v Sadské k 125. výročí spisovatelova narození a 100. výročí založení sadské školy. Sličnou knížku ilustrovala Adéla Houžvičková. Spisovatel Karel Houžvička-Vika (1875–1941) se narodil v Sadské. Ve své tvorbě se věnoval rodnému polabskému městečku, ale také pražskému Podskalí, kde léta bydlel. Podle publikace Dějiny Sadské byl Dobrovolný hasičský sbor v tomto městě založen v roce 1891. Podnětem byly četné požáry, např. 29. dubna 1822 vypukl ve Spálené ulici oheň, který zachvátil 54 domy. Oheň ničil majetek také v letech 1826, 1827, 1887 a 1897. Zajímavé je, že první stříkačku sadských hasičů obdivovali návštěvníci Jubilejní výstavy v roce 1891 v Praze.
Sdílet
Banner Partner: Nordex 970x150 Dafo OK