Sobota 21. října 2017, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner Partner: Nordex 970x150 Dafo OK

Centrála před 33 lety.

V časopisu Požární ochrana jsme objevili reportáž ze stanice č.1 v Sokolské ulici.Přečtěte si jak žili hasiči před 33 lety.

Pustý dvůr mezi ošklivými starými baráky s podivnou světlezelenou omítkou, jediná modernější budova po levé straně je obložena světlezelenými kachlíky. Seshora padá šedivá směs sněhu a sazí z komína blízké nemocnice.,,Už se to mělo dávno bourat," říká kapitán František Jandus, velitel ústřední stanice pražského požárního útvaru. ,,Jenže nevíme, kdy k tomu konečně dojde, a tak se již několik let bojíme provádět větší opravy – jen to nejnutnější. A stále nám nikdo není schopen říct, kdy to vlastně bude…" V přízemí hlavní budovy je spojovací oddělení: za pultem s telefony sedí dva starší požárníci, před nimi na stěně plány Prahy. V jednom z plánů jsou sedmi žárovkami vyznačeny požární stanice v Praze . Uprostřed centrála na Sokolské, šest poboček v kruhu po okrajových čtvrtích. ,,Je to málo," potvrzuje kapitán Jandus to, co naznačil už první pohled na plán. ,,Praha má členitý terén a při dnešním provozu je někdy těžké dostat se do pěti minut na místo požáru – zvláště když se pokaždé najde několik řidičů, kteří požárnický signál úplně ignorují. Vyjíždíme ale současně ze dvou míst – z centrály jede trambus s jedním družstvem a druhá cisterna vyjíždí z té pobočky, která má k požáru nejblíž. Tak se na místo dostaneme vždycky včas, i kdyby jeden z vozů měl nějakou nehodu." Město se však rozrůstá a k jeho hranicím je už i z poboček daleko. Ale vyrůstají už i nové: staví se v Krči a na Petřinách, snad se konečně začne stavět v Holešovicích a malá stanice na Karlově náměstí. A snad už ty nové budou trochu moderněji vybavené… Zdá se to možná neuvěřitelné, ale největší požární útvar v republice používá ještě i takovou techniku, která byla moderní někdy před sto lety – tady na spojovacím oddělení se dodnes používá několik prastarých telegrafů s páskou! Ale hned vedle najdete nejmodernější západoněmecký dálnopis RFT, který píše do řádek jako psací stroj, a moderní vysílače, jimiž se udržuje spojení s každou jednotkou během celého zásahu. Podivná symbióza. Nejdůležitější je ale samozřejmě telefon. Díky jeho rozšíření je dnes možno kdykoli z kteréhokoli místa v Praze zavolat požárníky – třeba z legrace, jak se o to denně pokouší několik hlupáků. Pěkný žertík co? – jenže telefonista už má na takové vtípky ,,čuch" a tak se to jen málokdy podaří. To větší naději na úspěch má jiná oblíbená a často opakovaná legrácka. U vznikajícího požáru se shromáždí dav lidí, očumují a nadávají na hasiče. S přibývajícím časem nadávají stále víc a víc a počítají minuty; na otázku nového příchozího odpovídají, jó, někdo tam šel volat. Po dvaceti minutách, když už se požár pěkně rozšířil, to konečně jeden nevydrží, doběhne k telefonu, vytočí 23 33 33 a pořádně vynadá „těm lumpům, co si klidně mažou karty, když už tady přes hodinu hoří“. Požárníci jsou samozřejmě za 3 až 4 minuty na místě a nakvašený dav jim překáží a hlasitě spílá. Nikdo z těch pitomečků (jinak se takoví lidé nedají pojmenovat), který se takto „přesvědčil na vlastní oči“, si pak do smrti nedá vysvětlit, že výjezd za žádných okolností netrvá déle než třicet vteřin. Kdysi se to měřilo stopkami – jsou hned vedle telefonů, mají ciferník na 60 vteřin a jejich ručička nikdy nepřeběhla polovinu. A nepřeběhla by ani dnes, kdy se už dávno nepoužívají, protože velitel svůj „manšaft“ dobře zná, a bylo by mu samotnému trapné jej kontrolovat. ,,Kdo by šel po schodech tomu ujedou," říká kapitán Jandus a ukazuje mi tři skluzy, silné měděné tyče, po nichž požárníci při poplachu sjíždějí s učeben a ložnic do garáží. ,,Když je ve voze velitel a řidič, na nikoho se nečeká.Půl minuty je skutečně maximum a to jak v noci, kdy požárníci spí tak ve dne, kdy jsou na učebnách nebo čistí a uklízejí výzbroj. Samozřejmě přísloví „hasič leží a plat mu běží“ už dávno neplatí. Viděl jsem normy znalostí, bez kterých nováček nemůže být zařazen do služby – je to pořádný náklad vědomostí. Ukazovali mi kouřový kanál, v němž se cvičí likvidace sklepních požárů a záchrana lidí – nechtěl bych tudy prolézat ani při světle a bez dýchacího přístroje a pětasedmdesáti­kilové figuriny, a zrovna tak by mi nebylo milé třeba ve tři v noci po návratu ze zásahu vyzbrojovat vůz na další zásah, natož pak nechat se několikrát za noc budit sirénou. A to všechno za ne právě nejlepší plat, za úsměšky či nadávky méně inteligentních spoluobčanů a za „potěšení“ několikrát denně riskovat život! Po tomhle vyprávění by si ale leckterý čtenář mohl myslet, že práce pražského požárního útvaru spočívá jen v likvidaci požárů a jiných živelných pohrom. To by však byl velký omyl. Pravda, červené auto řítící se nejvyšší možnou rychlostí přecpanými ulicemi je to nejatraktivnější, ale i ty méně atraktivní úkoly jsou důležité a mají své oprávnění. Tak třeba hned vlastní údržba hadic: dovedete si představit, kolik se jich při průměru 5–6 výjezdů za den spotřebuje? Všechny se musí vyprat – ve sklepě pod administrativní budovou je pro to zřízena zvláštní dlouhá úzká vana, vyzkoušet pomocí malého čerpadla na tlak, pak ještě projdou čistícím strojem a v sušárně se proudem teplého vzduchu suší. Že to není nic zvláštního? – snad ne, až na to že jich tudy projde 5000 ročně. Ještě náročnější než hadice jsou dýchací přístroje – bez jejich stálé údržby se požární útvar prostě neobejde. Stará se o ně speciální protichemické oddělení. Ale to jsme pořád ještě pouze u složek jež pomáhají výjezdové jednotce. Útvar však má i takové složky, které konají zcela samostatnou práci a o nichž občané obvykle ani nevědí. Kdo například ví že v Holešovicích v přístavu kotví požární člun? Patří také k útvaru, má svou vyškolenou posádku a i když nezasahuje tak často, rozhodně se vyplácí: k vltavským přístavům patří spousta velkých skladišť, jež jeden takový člun chrání lépe než několik nejmodernějších požárních vozů. Další „specialitou“ je dnes již slavný oddíl potápěčů; pamatujete si na případ Hincovo pleso? Svazarm, armáda a kdoví kdo ještě se tehdy snažil najít utonulého ostravského potapěče a nikdo to nedokázal – až pražští požárníci. To je však jen jeden známý případ, kdo by ale spočítal všechny ty zásahy ve vodních elektrárnách a dalších vodních stavbách, nemluvě o hodnotách, jež byly při těchto zásazích uchráněny. Jiná zvláštnost, kterou jinde nemají: mnohý Pražák si už povšiml malého červeného autíčka uhánějícího spolu s velkými požárními vozy, málokdo však ví k čemu je požárníkům při zásahu platný obyčejný osobní vůz. Je to sedan vyšetřovací skupiny, která vyjíždí ke každému požáru spolu se zásahovou jednotkou a má tak možnost hned v počáteční fázi zjišťovat ohnisko a pravděpodobnou příčinu požáru a zajistit si stopy před náhodným či úmyslným zahlazením. Vyšetřovací skupina vede také rozsáhlou fotografickou i písemnou dokumentaci, jež slouží jako podklad pro hodnocení zásahu i – a to prosím není žádná fráze – pro zkvalitnění další práce v represi a prevenci. Je toho trochu málo, což – popsaného papíru habaděj, a stále to nejde nijak do hloubky… Ale jinak to asi při popisování takové „fabriky na bezpečnost“, která jen za první tři čtvrtletí loňského roku zasahovala 987× (o další práci ani nemluvě), asi nejde. Budeme se prostě muset během letošního roku k pražskému útvaru ještě několikrát vypravit a podívat se na práci jednotlivých složek trochu důkladněji. A pak vám o tom samozřejmě napíšeme.......
Sdílet
Banner recyklujte s hasici 970 OK