Macocha – cvičení lezců

Cvičení lezeckých družstev směny „B“ HZS hl.m.Prahy v Moravském krasu.

Ve čtvrtek 7. 10. 2004 v 6.45 hod. vyjížděl z krčské hasičské stanice malý bílý autobus s vlekem. Na jeho přední okno začaly dopadat první drobné kapky deště, přesně podle předpovědi televizních rosniček, které již od rána strašily s velkou oblačností a deštěm na většině území republiky. Autobus měl namířeno do Moravského Krasu, kde pod vedením mj. Petra Buřiče proběhlo závěrečné třídenní cvičení lezeckých družstev směny „B“ HZS hl.m.Prahy.
Každý z členů měl sebou několikrát překontrolovanou výzbroj a výstroj do těžkého podzemního prostředí, náhradní zdroje do čelových svítilen a nezbytnou kartu do digitálního fotoaparátu. Zvláštní pozornost byla věnována kinofilmu do tzv. (mjú – čka), neboť tento foťák se stal nepostradatelným průvodcem našich podzemních výprav. Jeho majitel byl na něj náležitě hrdý a tvrdil, že jej dostal od své babičky z Brna, takže tento přístroj byl již dávno adaptován na moravské prostředí.
Cílem školení bylo procvičit součinnost členů jednotlivých lezeckých družstev při práci ve stísněném prostoru, používání různých druhů lanových technik, praktický výcvik s horolezeckou technikou při práci ve výškách a nad volnou hloubkou a též nabrání nových zkušeností ve specifické speleologické technice. To celé by se dalo zabalit do balíčku, v němž hlavní roli hraje utužení kolektivu, spolupráce a sladěnost jednotlivých lezeckých družstev. K tomu, aby se dílo podařilo, jsme se spojili se členy Speleologické záchranné služby Moravského Krasu a HZS Brno.
Náš průvodce, Tomáš Růžička, řečený „Růža“, se v podzemí Moravského Krasu výborně vyznal a díky tomu jsme měli možnost nakouknout do nádherných partií podzemních jeskyní v blízkém okolí naší největší propasti Macochy.
První zastávka po příjezdu na Moravu byla uprostřed posekaného pole, kde by nikdo z nás nečekal, že by pod černou oranicí leželo něco tak úžasného jako je jeskyně zvaná Společňák. „Růža“, ale zná, a tak nás neomylně zavedl do malé prohlubně (závrtu) porostlé zelenou travou. V jejím nejnižším bodě byla betonová skruž s železným poklopem. Tudy jsme prolezli do velmi úzkého průlezu a zajištěni na laně pomocí slaňovací brzdy STOP, která se ukázala jako vhodnější při lezení v jeskyních, jsme se doslova prosoukávali do podzemí. Po osmi metrech stálého vydechování a natáčení jsme mohli konečně nabrat dech, neboť se otvor začal rozšiřovat. Za chvíli jsme byli na dně prvního sestupu, kde jsme po pár krocích nastoupili do dalšího lana a poměrně širokým vertikálním otvorem jsme pokračovali v sestupu. Stěny byly vodou vymodelovány do neuvěřitelných tvarů, a tak nám ani nevadilo, že zde nebyla žádná krápníková výzdoba. Poté, co jsme ještě asi dvakrát přestoupili z lana do lana a zopakovali si pravidlo dvojího jištění, bylo dosaženo spodní úrovně jeskyně. Ta byla přibližně v 60 ti metrech pod úrovní terénu a tvořila ji podlouhlá prostora dělená na dvě části spadlým balvanem. Po slanění všech členů a nezbytném úsměvu do ( mjú – čka ) jsme se vydali stejnou cestou zpět. Zde se ukázalo, jak důležité je mít dva nezávislé světelné zdroje. Při průlezu úzkými prostory došlo u jednoho člena k zachycení čelovky o skalní výstupek, a tato propadla až na dno jeskyně, kde se rozbila. Díky tomu, že měl dotyčný ještě světlo záložní, dostal se bez problému na povrch. Jak velké nebezpečí mu hrozilo bez zdroje světla ví každý, kdo si vyzkoušel, jaké to je, zůstat v jeskyni za úplné tmy. V takovém případě jde opravdu o život. Dále se nám tu potvrdilo, že nožní blokant je zdatný pomocník, který velmi urychluje stoupání i v úzkém prostoru. Ven jsme se všichni dostali asi po pěti hodinách. Díky tomu jsme po převlečení, ubytování a vysprchování na policejní ubytovně v Brně, kolem osmé hodiny večer, měli akorát tak čas si dojít na něco dobrého k večeři a hurá do postele.
Druhý den ráno jsme si mohli trochu přispat, neboť náš průvodce byl již od časných ranních hodin zaměstnán přípravou velkého celorepublikového cvičení lezeckých skupin HZS a Speleologické záchranné služby , které se konalo přímo na Macoše. Je to nejhlubší propast na našem území. Její hloubka je 138 metrů a vznikla zřícením stropu podzemního dómu. Spadlý strop tak přeťal tok podzemní říčky Punkvy, která na dně propasti vytvořila dvě jezírka. Jedno je hluboké 15 metrů a druhé má hloubku 50 metrů. Propast dostala jméno podle příběhu ze 17. století, kdy zlá macecha shodila dolů svého nevlastního syna Jeníka. Ten ale zázrakem přežil pád ve větvích stromu. Jeho pláč uslyšeli dřevorubci, Jeníka vytáhli a místo něho shodili do propasti zlou macechu a propast byla nazvána Macocha..
Zde tedy proběhlo společné cvičení asi stovky hasičů – záchranářů a speleozáchranářů. Naše pražská sekce nejprve ráno posnídala párečky v bufetu nad Macochou a poté se vypravila na tzv. Spodní vyhlídku, kde jsme se rozdělili na dvě skupiny. První část šla objevovat podzemní prostory Hanklštejnovy jeskyně, která je stejně hluboká jako Macocha. Druhá skupina pomáhala při obsluze lanového traverzu. Dvě lana, která byla na horní straně uvázána ke stromu a přes trojnožku natažena na druhou stranu propasti, přetínala propast téměř po celé její délce cca 150 m a vysoko nad spodní vyhlídkou opřena o větve statného smrku, mizela dále ve spleti větví okolních stromů. Za těmito stromy, v prudkém svahu jsme stáli my a lana, která byla napnuta pomocí kladkostroje, jsme po každém průjezdu záchranáře vlastní vahou přitáhli k zemi, aby mohlo dojít k uvolnění kladek a jeho vystoupení. Na traverzu se dosahovalo docela slušných rychlostí, o čemž se přesvědčili ti, kteří měli více odvahy a takzvaně „to pustili“. Většinou prolétli s nohama napřed smrkovými větvemi, které je přetočily a zády se přímo zapíchli do větví mladého jilmu, čímž si někteří uštědřili pěkných pár modřin. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil i kameraman České televize, který statečně třímal kameru na rameni po celou dobu jízdy, a tudíž nemohl použít ruce k brzdění. Měl pak mnoho práce s tím, aby se z větví vůbec vymotal.
Potom, co se naše skupiny prostřídaly v Hanklštejnově jeskyni, jsme i my zakusili krásu letu nade dnem Macochy. Byl to úžasný adrenalinový zážitek. Ještě daleko silnější a emocionálně hlubší prožitek jsme však měli při sestupu na dno Macochy a opětovném vystoupání pomocí blokantů zpět až nahoru. To je opravdu něco tak úžasného, že ještě teď, když píši tyto řádky, zmocňuje se mě zvláštní vzrušení. Místo pro nalezení do slanění bylo těsně vedle trojnožky na přemostění, a tak když jste slezli k prvnímu přestupu, který byl asi 4 metry pod nástupovou hranou, svištěly nám kladky s jednotlivými záchranáři přímo nad hlavou. Další přestup byl asi po 15 metrech. Tím jste se dostali bezpečně pod převis, kde byl další přestup. Posledních 10 metrů na skále bylo již jen přípravných na samotný vrchol slanění. Odtud se již poslední stometrový úsek definitivně odpoutal od stěny, a my jste pomalu klouzali volným prostorem uprostřed masívu propasti. Na tenké šňůrce horolezeckého lana jsme se ztráceli do tmavě zelené hlubiny, jak podzimní list, co se beznadějně odpoutal od rodného stromu a pomalu klesal povětřím, aby dopadl na hladinu jezírka a svou barevností nám připomněl, že tu máme poslední dny sluníčka. My na rozdíl od tohoto listu jsme však museli zase nasadit stoupací blokanty, hrábnout kdesi na dno svých sil a pomalu stoupat nahoru. Trvalo nám to bezmála půl až tři čtvrtě hodiny a každý toho měl na konci plné brýle. O to větší uznání si zaslouží někteří z nás, kteří Macochu vylezli za osmnáct, respektive dvacet minut. Je sice pravda, že používali nožní blokant, který se znovu ukázal jako velmi dobrá pomůcka, ale i přesto to byl heroický výkon.
Pro dnešní den nám již cvičení skončilo, neboť se začalo stmívat a navíc nám již pěkně kručelo v břiše. Večer nás dostihl déšť, který nás pronásledoval již v Praze, a kterému jsme vždy ujeli.
Pršelo celou noc, ale jako zázrakem jsme se probudili třetí den opět do sluníčka. Podle rady doktora jsme dali dopoledne jen mírnou zátěž. Měli jsme totiž hned brzo ráno zamluvenou prohlídku Macochy. Nejprve jsme u okénka přemluvili paní průvodkyni a ta nám ukázala celou suchou část jeskynního systému. Dostalo se nám i odborného výkladu, co jsou to stalaktity, stalagmity a stalagnáty, co jsou komíny a drásy, jak vznikají brčka, atd. Každou chvilku nás upozorňovala na jedinečné kousky vápencové výzdoby jeskyně. Tu byl Strážce, tam zase Turek, Zajíc, Velbloud, Varhany, Závěsy, a já nevím co ještě. Vše nádherně osvícené bodovými světly, takže naše ( mjú – čko ) mělo pořád co dělat. Po té, co jsme prošli „Infarktové“ schody a prohlédli si cedulky s letopočty, které ukazovaly kam až sahala kdy voda, jsme se přemístili do vodní části jeskyně. Nasedli jsme do loďky, vždy tři vedle sebe v několika řadách a vtipný kapitán plavidla nás provázel z části přírodními a z části uměle vybudovanými jeskyněmi. Hloubka pod námi kolísala od 80 centimetrů až po 80 metrů. Voda v záři reflektorů nádherně zeleně svítila. Ve druhé třetině plavby jsme zastavili v tzv.“Masarykově dómu“, kde byla nádherná krápníková výzdoba. Další plavba pokračovala „Slámovou chodbou“ až ven do malého přístavu. Poručík Sláma byl velitel ženijní jednotky, která zde prostřílela 80 metrů dlouhou chodbu, aby říčka Punkva mohla dále odtékat ven z jeskynního systému. Nahoru jsme se opět vyvezli lanovkou. U autobusu jsme se převlékli do pracovního a „Růža“ nás zavedl do jeskynního systému „Skleněné dómy“.
Opět se nalézalo přes několik skruží a po zdolání úzké mírně svažité chodbičky, jsme se dostali až k těsnému kolmému otvoru, kterým jsme se protáhli asi o 6 metrů níže. Tam se skála mírně rozestoupila a uskočila do strany. Zde na skalním sedátku se přestoupilo do dalšímu lana a sjelo se širokým komínem přibližně 20 metrů. Tím jsme se dostali do horního dómu. Byla to velká prostora, která se postupně zužovala a byla krásně vyzdobena dlouhými brčky, stalaktity a stalagmity. Cesta mezi nimi byla vyznačena bílou páskou, aby nedošlo k jejich poškození. Po přelezení části spadlého stropu se asi po 10 metrech mírně vpravo objevil velice široký a hluboký komín. Měl nádhernou vápencovou výzdobu. Lano, které bylo zavěšeno do protilehlých upínek přes celou šířku a viselo volně v prostoru, naznačovalo, že to bude zajímavý lezecký oříšek. Nakonec to díky výstupku ve stěně nebyl až takový problém a při troše šikovnosti, se člověk ani moc nezhoupl. Větší problém nastal o 10 metrů níže, kdy lano končilo na přestupu, ovšem na protější stěně než byl slaňující. To si vyžádalo náležitý odraz od stěny a přes celou šířku komínu přeletět na druhou stranu. Zde se zachytit kotevního bodu a zajistit do odsedací smyčky. Pak po přestupu z lana do lana jsme se spouštěli asi 30 metrů do spodního dómu. Odsud bylo možné dál traversem přeručkovat do dalších prostor, kde jsou údajně krásné plazivky až do „Masarykova dómu“, kterým by jsme se dostali až k hladině říčky Punkvy. Bohužel lano na přemostění je zde vystrojeno již příliš dlouho na to, aby se mu dalo věřit. Tudíž nám nezbylo nic jiného, než si plivnout do dlaní a stejnou cestou opět vylézt do horního dómu. Lezli jsme vždy po dvojicích, aby se dole nehromadili horníci, jak říká v jedné pasáži Jára D.Cimrman. My šťastnější, kteří jsme šli mezi prvními, jsme po výstupu na povrch nemeškali a po částečné hygieně, jsme vzali útokem restauraci „U Macochy“, kde jsme si dopřáli pravého punkevního pstruha. Je to místní specialita a nelze jinak, než-li ji vřele doporučit. Po dobrém jídle jsme si ještě vyslechli závěrečné zhodnocení celého pobytu s důrazem na jednotlivé poznatky, které vyplynuly během našeho cvičení, a pak již, za blížícího se soumraku, bílý autobus nabral směr na Prahu.
Většina z nás pod tíhou dojmů tvrdě usnula, takže nám cesta příjemně uběhla.

autor článku:
Jiří Klášterka