Mobilní vodní věže

Zcela unikátním, dnes již však historickým fenoménem v oblasti mobilní požární techniky jsou tzv. vodní věže (angl. water towers). Jednalo se o speciální hasící zařízení pro zdolávání požárů výškových budov, mající svůj původ ve Spojených státech.

Historie vodních věží sahá do druhé poloviny 19. století, kdy ve velkých amerických městech začal rychle narůstat počet výškových budov. Jelikož v této době neexistovalo žádné zařízení, které by bylo schopno účinně zdolat požár, na který nedosáhly proudy vody přímo ze země, bylo nutné vymyslet něco, co by tento úkol zvládlo.

Myšlenka byla poměrně jednoduchá, avšak efektivní. Na podvozek tažený koňmi bylo připevněno dlouhé vztyčitelné rameno zpravidla kovové konstrukce. Středem tohoto ramene bylo po celé jeho délce vedeno potrubí, osazené na horním konci vodním dělem. Toto potrubí se z vnitřku vztyčeného ramene dalo ještě teleskopicky vysunout, čímž bylo možno téměř zdvojnásobit celkovou výšku zařízení (u nejvyšších věží až na 75 stop, tedy asi 22,5 metru). Protože vodní věže nemívaly vlastní čerpadlo, nacházelo se na jejich podvozku vždy několik sacích ventilů pro propojení s parními stříkačkami, které zajišťovaly potřebný tlak vody, nutný k její dopravě až na vrcholek věže. Výkon vodních věží tedy vždy přímo závisel na počtu a výkonu momentálně připojených stříkaček (ale byl samozřejmě omezen počtem a kapacitou sacích ventilů).

Po příjezdu k požáru se rameno vodní věže vztyčilo do svislé polohy a zajistilo. V této pozici se zespodu ke zmíněným sacím ventilům připojily hadice z parostrojních stříkaček, jež zajišťovaly vodu. Ta se hnala potrubím až na vrcholek věže, kde proudnicí, usměrňovanou na cíl ze země soustavou táhel, stříkala do ohně. Na podvozku mohla mít vodní věž instalováno ještě jedno (či více u pozdějších motorizovaných typů) přídavné vodní dělo. Pravděpodobně vůbec první sestrojenou mobilní vodní věží byla newyorská věž od firmy Greenleaf z roku 1878.

Postupem času se vodní věže samozřejmě zdokonalovaly. Místo ručního ovládání se přešlo na hydraulické a především se na počátku 20. století začaly objevovat první motorizované kusy této techniky. Zprvu se jednalo o staré, původně koněspřežné exempláře, ke kterým byl jednoduše připojen automobilní tahač, avšak přibližně během dvacátých let tato technika již nestačila a začala se objevovat speciální vozidla konstruovaná již přímo s namontovanou vodní věží. Rovněž výbava se zdokonalovala, takže časem bylo možné vidět vodní věž se třemi nebo čtyřmi vodními děly (2 na podvozku, 2 přímo na hasícím ramenu), jako například trojice vozidel značky Seagrave, jež sloužily požárnímu sboru v Chicagu.

Vodní věže byly sice velmi účinné, avšak měly jednu nevýhodu, a tou bylo jejich poměrně dost omezené použití. Prakticky jich bylo třeba pouze tehdy, když hořela nějaká vyšší budova, a to navíc vždy pouze k hasebnímu zásahu. Žádná z vodních věží například nebyla nikdy osazena žebříkem pro možnost evakuace ohrožených osob. Tato úzká specializace společně s poměrně vysokou cenou způsobila, že vodní věže zůstaly výsadou větších měst a nikdy nedosáhly masového rozšíření. Například město New York mělo současně v provozu nejvíce 8 vodních věží (během 30. let 20. století), což není až tak „závratné“ číslo, když například pojízdných žebříků tam bylo v téže době v provozu asi 130. Dalšími městy, která používala tato zařízení, bylo například zmíněné Chicago, Boston, Philadelphia, Los Angeles, San Francisco, Toledo…

Celkově bylo ve Spojených státech vyrobeno během šedesáti let (1878 – 1937) něco málo přes 100 kusů této techniky. Jediní výrobci, kteří se specializovali (mimo jiné) na výrobu mobilních vodních věží byli tito: American Automatic, American La France, Gorter, Greenleaf, Hale, Champion a Seagrave. Výjimku tvoří pouze Chicagská vodní věž vyrobená roku 1881 firmou Petrie-Ashworth a Eureka z města St. Paul z roku 1885, která byla zároveň první hydraulicky ovládanou vodní věží.

„Zlatou érou“ vodních věží se stala 1. polovina 20. století, avšak s nástupem dokonalejší a flexibilnější výškové techniky, jako například požárních plošin na přelomu 50. a 60. let, začali být tito „dinosauři“ rychle nahrazováni. Do dnešní doby se tak bohužel dochoval pouze zlomek z původně vyrobeného počtu kusů této unikátní techniky, přičemž většina je dnes v rukou soukromých sběratelů, či muzeí.

Pro Požáry.cz David Němeček

Zdroj foto a info: Phil Gilson, Larry Zeleznik, web LAFD, Chicago F. D., FDNY, Fire Apparatus Journal

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. redakce: Tato technika se dá považovat i jako předchůdce dněšních hasících ramen, používaných zejména u podnikových sborů v petrochemickém průmyslu.

-wap-