Neděle 24. června 2018, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner DrägerCZ 970

Unikátní cisterny na podvozku ZIL 130/131

V Sovětském Svazu vznikl během sedmdesátých let minulého století požární automobil s unikátním designovým řešením na praxí prověřené platformě podvozku nákladního terénního vozu ZIL 130 4×4, nedlouho po něm pak sovětští inženýři ve spolupráci s kolegy z Francie vyvinuli jeho obdobu, tentokrát na šestikolce ZIL 131. Nyní vám tyto historické unikáty představíme v krátkém článku i my.

Autocisterna AC-40 (130) – 161

Automobil s označení AC-40 (130) – 161 vznikal na rýsovacích prknech konstrukčních kanceláří OKB VNIIPO (PO – hasiči) a VNIITE (TE-technika a design) již od počátku sedmdesátých let minulého století. Jeho stavba byla realizována v závodě PPO Priluk, který se zabýval výrobou hasičských vozidel.

Když autocisterna spatřila v roce 1975 světlo světa, zaslouženě sklidila obdiv i na tehdejším tzv. Západě. Jednalo se o na tu dobu velmi neobvyklý designový počin a i celkové uspořádání vozu. Na pohled to byl vskutku zajímavý hasičský automobil, který byl postaven na platformě čtyřkolového terénního vozu ZIL 130. S tímto vozem měla však cisterna společný opravdu jen podvozek. Designové řešení bylo úplně jinde. Moderně až aerodynamicky řešená kabina byla tvořena pro osádku 1+5, kdy velitel seděl vředu společně s řidičem, za překrytem motoru byl prostor pro mužstvo 2+2 – sedačky proti sobě. Hasiči do zadní části vozu nastupovali z obou stran skrze dveře, tzv. harmoniku (další neobvyklost), které bylo tehdy možné vídat ještě mnoho let na autobusech i např. na našich busů ŠM. U ZILa se vnitřek nápadně podobal přední části autobusu LiAZ-677, dveře jsou přímo z něj. Nastupování a celkový pohyb byl v prostorné i když ne zcela průchozí kabině o poznání lepší, než ve stávajících požárních vozidlech té doby. Průchod mírně omezoval tunel náhonu zadní nápravy a čerpadla. Rovněž vevnitř bylo nově řešeno topení, které je více než potřebné, neb ruská zima je ruská zima. Mnoho hasičských automobilů mělo tehdy pouze vyhřívání kabiny od motoru, tento ZIL měl k tomu ještě jedno přídavné samostatné topící zařízení, takže ve voze zima požárníkům opravdu nebyla. Ve střeše kabiny byla zamontována lafetová proudnice s elektronicko-manuálním ovládáním, za ní byl ještě jakýsi průlez ven. Obdobné řešení lafety měl o několik let později skvělý, ale nedoceněný požární automobil Falcon od Rosenbauera. Jako zajímavost je nutné ještě zmínit, že část oken kabiny byla vyrobena z organického skla (organické sklo je plně syntetický plastový materiál ve skelném stavu). Na tento požární automobil bylo také vydáno několik patentů např. v Itálii, Anglii, Německu (tehdy Západním…) a i v Japonsku.

Požární nástavba byla klasicky vzadu, nádrže na vodu a pěnu a i některé oplechování bylo vyrobeno již tehdy z nerezu a dokonce bylo při stavbě použito i materiálů, které dnes známe jako kompozity! Automobil byl díky konstrukčnímu řešení vyroben tak, aby s ním měla jeho obsluha co nejjednodušší práci, čerpadlo měl ZIL uprostřed vozu, de facto ještě v kabině a šlo ovládat přímo z ní bez toho, aby strojník musel vystoupit z vozu ven, stejně tak i lafeta. Vše bylo na dálkové pneumatické ovládání. Uvnitř byl i vodoznak. V zadní části bylo několik poměrně velkých skříní na požární vybavení, krytých dveřmi. Velký úložný prostor byl docílen právě tím, že čerpadlo bylo uprostřed vozu.

Konstrukci automobilu tvořil ocelový skelet, nástavba a kabina byl tedy jeden celek. Automobil AC-40 na platformě ZILu 130 měl dle informací skvělé jízdní vlastnosti a stabilitu, tedy ani při vyšší rychlosti se v ostřejší zatáčce tzv. neutrhl, což se o klasických cisternách na ZILech říct nedalo. Tento měl oproti nim zcela jinak řešené těžiště, byl nižší a také širší.

Bohužel se mi nepodařilo sehnat více informací o tomto unikátním požárním automobilu včetně podrobných technicko-taktických dat, tak o ně zůstaneme všichni mírně ochuzeni. Jisté je jen to, že AC-40 (130) – 161 byl prilukským závodem vyroben ve dvou exemplářích, z nich jeden byl dlouhá léta ve výjezdu dněpropetrovského požárního sboru a v roce 2000 byl odprodán a poté sešrotován, o druhém voze mi není nic bližšího známo, tedy vyjma toho, že sloužil u moskevských hasičů.

Autocisterna AC-40 (131) – 163

Druhý představovaný automobil byl obdobné konstrukce jako AC-40 (130) – 161, jen byl postaven na šestikolovém podvozku ZIL 131 a nesl označení AC-40 (131) – 163. Opět vznikl na rýsovacích prknech konstrukčních kanceláří OKB VNIIPO a VNIITE, ale jeho stavba se nerealizovala v závodě PPO Priluk, nýbrž byl ke spolupráci osloven renomovaný evropský výrobce požární techniky, francouzská firma SIDES. V roce 1977 byla ve Francii vyrobena dvojice prototypů. Nový automobil byl o poznání větší (aby ne, byl na třínápravovém podvozku platformy ZIL 131 6×6…). Hned také sklidil na mnoha výstavách a veletrzích ovace včetně zisku několika ocenění. Celkové zpracování bylo lepší, než u původní čtyřkolky a nový automobil měl také různá vylepšení jako např. průtokové navijáky, skříně s vybavením kryté roletami atd. Bylo toho docíleno použitím vesměs francouzských komponentů, tím se ovšem nedá říct, že ty ruské resp. sovětské byly horší, jen jak to nejlépe napsat, prostě ,,méně opracované“, Nástavba s kabinou opět tvořila jeden celek. Jeden z prototypů byl dopraven ke zkouškám do SSSR, avšak se za něj jaksi zapomnělo francouzům tehdy zaplatit… Dnes čeká na svojí renovaci u jednoho hasičského sběratele v Petrohradu. Je z něj téměř vrak. Druhý automobil tak zůstal ve Francii a dodnes je ho možné spatřit ve vojenském muzeu v přístavním městě Brest, či na různých vojenských akcích v rámci oslav konce 2.světové války.

V roce 1980 se v Sovětském Svazu, konkrétně v Moskvě uskutečnily Olympijské hry, automobil AC-40 (131) – 163 měl být pro svět jedním z příkladů, že i o požární bezpečnost je v Sovětském Svazu dobře postaráno, ke stejnému účelu byl tehdy v Moskvě přítomen i jeho předchůdce, vůz AC-40 (130) – 161. I přes to hasičský automobil na platformě ZIL 130/131 byl ve své době bezesporu velmi moderně řešen a neexistoval žádný jemu podobný a to ani v ,,západním“ světě. Jistou podobnost mělo několik letištních požárních automobilů, ale ZIL 161/163 byl určen do městského provozu.


Info a foto: ruské weby, časopis Truckrevue RK, O.Šinarenko

-wap-
Sdílet
Banner VIP: Vochoc 970x150 OK