Neděle 29. listopadu 2020, slouží směna A. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

Hasiči v peřejích

Ve dnech 15. – 16. října 2008 se na umělé slalomové propusti u Veltrus uskutečnil společný dvoudenní výcvik leteckých záchranářů HZS Jihomoravského a Moravskoslezského kraje a Policie České republiky – Letecké služby (dále jen „LS PČR"), zaměřený na nácvik záchrany osob z rychle tekoucí vody. Lektorsky bylo instruktážně – metodické zaměstnání (dále IMZ) velmi kvalitně zajištěno, mimo elitních pilotů a palubních techniků LS PČR se jako instruktor výcviku zúčastnil bývalý úspěšný reprezentant ČR v raftingu.

Vlastní IMZ bylo rozděleno do dvou základních tematických okruhů, které byly realizovány paralelně.

Každému výcvikovému bloku předcházela důkladná teoretická příprava, vedená zkušenými piloty, instruktory letecké záchrany a vodáky. Vzhledem k faktu, že většina zúčastněných již měla nějakou zkušenost s vodními sporty, bylo úvodní seznámení s místní vodou poměrně rychlé, každý účastník si vyzkoušel bezpečné splutí celého přibližně třistametrového úseku v plovací vestě.

První výcvikový blok byl zaměřen na bezpečný pohyb a sebezáchranu v rychle tekoucí vodě, dále na záchranu tonoucích s použitím házecího lanka, záchranu tonoucích osob upoutaným záchranářem a neposledně na osvojení zásad techniky sjíždění divoké vody v nafukovacích pramicích a raftech. Díky jedinečným podmínkám umělé slalomové propusti se tyto činnosti blížily velmi blízce reálným situacím a přitom bylo možné dodržet základní bezpečností zásady.

Jednou z velmi obtížných a přitom v praxi velice dobře využitelných technik záchrany bylo nacvičování situace, kdy se zachránce upoutaný na lano ukotvené na břehu vrhá do toku a snaží se zachytit tonoucího. Je to způsob velmi efektivní pro úzká koryta, je ovšem nezbytné, aby záchranář měl možnost kdykoli se z lana rychle a jednoduše uvolnit při jeho případném zachycení pod hladinou. K jedné takové situaci během nácviku skutečně došlo a jen díky správnému navázání, poučení a chladnokrevnosti ji postižený během několika sekund sám bezpečně vyřešil.

Po záchranných technikách přišlo na řadu pilování stylu a způsobu sjezdu na člunech, které vedle mimořádné atraktivity přineslo většině frekventantů velmi mnoho nových cenných informací od skutečného mistra (světa), s jejichž využitím se přes dílčí neúspěchy, provázené sem tam nějakou tou nehodou, dokázali v peřejích pohybovat relativně bezpečně. Ti zvláště zvídaví si mohli v doprovodu instruktora vyzkoušet chování lodi ve vodním válci při různých správných i nesprávných technikách jízdy nebo třeba převrhnutí a opětovné postavení raftu.

Náplní druhého bloku IMZu bylo ověření a vyzkoušení různých variant záchrany tonoucích osob v rychle tekoucí vodě s využitím vrtulníku BELL 412 EP a speciálních záchranných prostředků. Cílem této části bylo zvolení nejrychlejšího, nejefektivnějšího a nejbezpečnějšího způsoby záchrany tonoucí osoby v rychle tekoucí vodě s využitím vrtulníku.

Vrtulníky se skupinou leteckých záchranářů jsou schopny účinně zasáhnout a zachránit ohrožené osoby v situacích, kdy „standardní" záchrana pomocí např. člunů, požární techniky aj., již není možná nebo je značně problematická či nebezpečná.

Při nasazení letové posádky a skupiny leteckých záchranářů bez zkušeností se záchranou osob při povodních významně vzrůstá riziko nehody vrtulníku. Riziko je možné omezit zvolením vhodné taktiky záchrany, respektováním technických parametrů vrtulníku a vycvičeností letové posádky a leteckých záchranářů v podmínkách blížících se reálné situaci.

Jiný způsob a taktika záchrany osob bude zvolena při záchraně z proudu tekoucí vody a jiná při záchraně ze stojaté vody. Pro záchranu osob se standardně používají dva způsoby záchrany:

1. jeřábování,

2. podvěs.

Pro zajištění přítomnosti leteckého záchranáře na místě zásahu i s minimálním vybavením je možné užít navíc další způsob – slanění z vrtulníku.

Vrtulníky používané v České republice k záchraně osob jsou vybaveny palubními jeřáby, jejichž hmotnost je omezena (u vrtulníku BELL 412 se jedná o hranici 270 kg)..

Na osobu ve vodě působí značné síly, které závisí na rychlosti proudu a na ploše, na kterou působí – v uvažovaném případě jde o plochu těla zachraňovaného člověka, popřípadě ještě leteckého záchranáře, provádějícího záchranu ve vodě.

Při analýze zkušeností a pramenů ze zahraničí byly zaznamenány případy, kdy tato skutečnost vedla ke znemožnění záchrany a v některých případech i ke zranění leteckých záchranářů, zachraňovaných a ohrožení vrtulníku jako takového. 

Výslednou sílu potřebnou k vytažení lze úspěšně snížit přizpůsobením letu vrtulníku rychlosti proudu, volbou vhodné techniky záchrany a přihlédnutím k řadě dalších specifických okolností, což bylo nezbytné prakticky vyzkoušet. Tato problematika byla náplní druhého bloku IMZu.

Ve spolupráci s posádkou vrtulníku bylo nacvičováno vysazení záchranáře pomocí palubního jeřábu těsně nad hladinu, nejrychlejší a nejvhodnější způsob komunikace s palubním technikem, spuštění do vody a zachycení tonoucího, nasazení evakuační smyčky (vše v peřejích rychle tekoucí vody) a vyzdvižení dvojice na palubu. Každý z leteckých záchranářů měl možnost několikráte vyzkoušet si celou operaci z pozice zachraňovaného i zachránce. Záchranu jako takovou bylo nutné realizovat na cca 40 m vodního toku, v případě, že nedošlo k zachycení tonoucího měla osádka vrtulníku a letecký záchranář maximálně jeden další pokus z důvodu možného ohrožení vrtulníku blízkým mostem.

Testovaná technika záchrany se ukázala jako maximálně vyhovující. Díky technice letu nedošlo k překročení hmotnostních parametrů palubního jeřábu, letecký záchranář musel maximum pozornosti věnovat správnému nasazení evakuačního pásu a vedení lanka jeřábu, což bylo v časovém stresu a ve velmi nepříjemných podmínkách mimořádně složité. Záchrana tonoucího z „divoké vody" patří jednoznačně k jednomu z nejsložitějších problémů, které lze pomocí vrtulníku řešit. Nejenže musí být vrtulník pilotován naprosto bezchybně a s vědomím nutnosti eliminace síly vodního toku na palubní jeřáb, ale činnost palubního technika musí být synchronizována s leteckým záchranářem, odhad palubního technika je klíčový pro úspěšnou záchranu. I s vynikající letovou osádkou vrtulníku může být úspěch mise ohrožen drobnou chybou nebo nevhodnou reakcí leteckého záchranáře ve vodě. Závěrem lze konstatovat, že záchrana tonoucího z divoké vody je za určitých podmínek plně a bezpečně realizovatelná.

V rámci druhého výcvikového dne byl prezentován u nás poměrně nový záchranný prostředek, který má k dispozici LS PČR. Jedná se o závěsnou síť pro skupinovou záchranu z hluboké vody schopnou pojmout až šest osob najednou.

Celý IMZ byl velmi dobře organizačně připraven a zajištěn, za což patří organizátorům dík. Jeho výstupem je, mimo jiné, stanovení nejvhodnějšího způsobu záchrany tonoucího vrtulníkem.

nprap. Milan Ňorek, HZS Jihomoravského kraje, ú. o. Brno

kpt. Ing Richard Franc, HZS Moravskoslezského kraje

Foto: Libor Gros, , Stanislav Kostka, Tomáš Seifert

-kaw-

Sdílet