Vlaštoffka na záletech v Tokiu / 1. díl.

Malý dáreček pro Vás. Reportáž s fotografiemi až z dalekého Tokia. Druhou část si budete moci přečíst na Silvestra.

V Tokiu jsem pobýval osm dnů a volného času bylo opravdu minimum. Ale měl jsem
štěstí a podařilo se mi napáchat pár fotografií, a to jak hasičské techniky,
tak i vozu místní záchranné služby a policie. A pro jistého pána z DI P-10 tu
mám dokonce pravou nefalšovanou japonskou bouračku!

A teď k těm hasičům. Bohužel nečekejte žádné zprávy o struktuře a fungování
místního hasičského sboru, na zjišťování podobných informací opravdu nebyl čas
a ani normální domorodci o tom moc nevědí (asi jako u nás). Navíc jejich
obvyklá angličtina je na úrovni té obecné naší, tedy bídná.
Struktura zástavby v Tokiu je naprosto fascinující, je to zmeť všeho možného
naplácaného těsně jedno vedle druhého. Snaha o šetření místem je patrná na
každém kroku, nakonec je to vidět i na tvaru budov, které jsou co nejužší a v
rámci možností co nejvyšší, i když jde třeba jen o dvě, tři patra. Mezi
moderními výškovými budovami se tísní starší zástavba s naprosto
architektonicky neuspořádanými baráčky, které jsou nalepené jeden na druhý,
případně je dělí uzoučké uličky, kudy by neprojela snad ani multikára. Proto
třeba CASka, kterou uvidíte, je snad ještě menší, než Dennis. I když zde musí
být i výkonná výšková technika, protože ve městě nejsou jen mrakodrapy, ale i
spousta vyšších budov o velikosti našeho paneláku o 15 – 20 poschodích.
Městem vedou stovky kilometrů železničních tratí jak na povrchu, tak pod zemí
(metro). Hlavní železniční tahy mají klidně deset kolejí vedle sebe, po
kterých ímrvére jezdí osobní soupravy všemi směry, není vyjímkou, že vedle
sebe si to valí tři nebo čtyři vlaky a na kraji je ještě předjíždí některý ze
superexpresů nebo monorail. Tak jsem si hned vzpomněl na pana Porkáta a jeho
drážní smečku, jak by se tam asi vyžívali. Jen by zřejmě museli trochu zvýšit
početní stavy…
Kapitolou samou pro sebe jsou místní komunikace. Přes město vede spousta
víceproudých komunikací, většinou na estakádách a mnohdy i v několika úrovních
nad sebou. Pod nimi jsou běžné ulice, jak je známe od nás plus změť uliček a
pidiuliček. Spolu s Yokohamou a dalším okolím tvoří Tokio komplex údajně o
více než dvaceti milionech lidí, kteří jezdí do práce či se jinak přesunují. I
sami domorodci přiznávají, že se tam nevyznají a proto se většina spoléhá na
všemožné navigační systémy, které jsou mimochodem součástí palubních desek už
i u nákladních vozidel třídy naší Avie. Běžné osobní vozy typu sedan či kombi
jsou, zdá se, na ústupu a hitem jsou krásné velkoprostorové vozy, velmi často
vybavené televizními anténami (viz foto), připojenými k obrazovce navigačního
systému, dovybaveného TV tunerem. Na denním pořádku jsou samozřejmě zácpy a
dlouhé kolony, s nimiž ale už každý počítá. Samozřejmostí jsou inteligentní
dopravní značky, všemožné světelné navigační rampy i značky, které s
dostatečným předstihem varují před kolonou vpředu či ukazující, které odbočky
za křižovatkou budou ucpané. Atd. Vše propojeno s navigačními systémy, takže
teoreticky by vás systém mohl systém provést městem mimo zácpy, jenže problém
je v tom, že jsou všude. A na menších komunikacích je to samý železniční
přejezd, kde díky vysoké intenzitě projíždějících vlaků (3 – 5 minut na každé
trati) jsou stále spuštěné šraňky. Takže zase kolony…

Další povídání máte přímo pod fotkami ve fotogalerii. Stálo mě to dost úsilí
aj peněz za pronájem notebooku (kvůli ukládání fotek z karty), tak si to aspoň
koukejte prohlídnout, i když je to jen malý výběr.

(Pokračování příště) KXC 195 – Ruská vlaštoffka flaškoffka