I hasiči mají city, pod koberec je ale zamést nemohou

V životě člověka mohou nastat neočekávané mimořádné události, jako jsou živelní pohromy (povodně, požáry, sesuvy půd, sněhové laviny), havárie s únikem nebezpečených látek, dopravní nehody a další, které mohou ohrozit životy, zdraví obyvatel a způsobit velké škody na materiálních hodnotách. V případě jakékoliv mimořádné události jsou 24 hodin denně připraveni zasáhnout hasiči.

Hasiči dennodenně zachraňující životy, zdraví a majetek druhých mohu být pro mnohé hrdiny, kteří stojí na straně dobra. Práce profesionálních hasičů je potřebná a velmi ušlechtilá.

Tato profese vyžaduje rozhodnost, duchapřítomnost, odvahu – je to skutečně práce pro opravdové muže. Asi nikdo z nás si neuvědomuje, s čím se hasiči setkávají. Denně se setkávají s lidský utrpením, se smrtí a zkázou.

Jsou to muži, kteří zažívají mnoho mimořádných a mnohdy traumatizujících událostí. Při zásahu se hasiči většinou zcela pragmaticky soustředí na vlastní práci a v takové situaci je určitý odstup od vlastních emocí součástí účinného a funkčního obranného mechanismu. Emocím se však nelze vyhnout trvale a zcela. Emoce se totiž nevyhnutelně dostávají do vědomí s určitým časovým zpožděním, zpravidla teprve bezprostředně po návratu na stanici a někdy ještě později. Je-li toho mnoho, mohou vytvářet různé psychické problémy, tzv. posttraumatického stres.

Málokdo z nás si uvědomuje jak křehký je člověk. Čísla ve statistikách prozrazují, že počet dopravních i železničních nehod rok od roku přibývá. Mezi ně patří i ty, kdy už je jakákoliv pomoc záchranářů zbytečná. Média se předhánějí, kdo přinese nejkrvavější záběr. Ten, kdo hledí přímo na roztrhaná těla, jsou právě hasiči. Pohled na těla obětí nejsou zrovna tím příjemným pohledem. To, co na místě vidí hasiči, to si nosí ve své paměti jen oni.

Zavírají oči? Zametají city pod koberec? Snaží se utéct sami před sebou? Vždyť i hasiči jsou lidé. Mají své rodiny, které mají o ně strach. Což teprve, když z rozmačkaných vozidel vyprošťují malé brečící děti…

Čím déle hasiči slouží u profesionálních jednotek, tím mají více zkušeností a moc dobře vědí, jaké nemalé nároky tato práce na psychiku klade. Nezpracované emoce se v hloubi jejich duše hromadí, aby po čase, když to nejméně čekají, buď vytryskly napovrch a zaplavily mysl traumatickými vzpomínkami anebo dovedly hasiče vyčerpaného snahou potlačit vlastní emoce k tomu, čemu se odborně říká „burn-out" – tedy vyhoření. Ano, i hasiči mohou vyhořet. Syndrom vyhoření nejčastěji postihuje ty, kteří se s velkým nasazením „obětují druhým" a k sobě jsou nepřiměřeně tvrdí a nároční.