Budíček a koupel jako poděkování za 32 let služby Romana Kiky u olomouckých ha­sičů

Když popisuje, jak z hořícího skladu vytáhl s kolegou vážně zraněného dělníka, vyzařuje z něj životní nadhled. Aby taky ne po 32 letech služby v zásahovém obleku.

Tehdy v Lutíně hořela průmyslová hala, kde se vyráběla akvária. Než jsme přijeli na místo, její část byla v plamenech. Při průzkumu jsme slyšeli, jak někdo uvnitř volá o pomoc. S Evženem Záhumenským jsme tam vběhli, muže jsme našli a vytáhli ven. Byl nadýchaný zplodin a vážně zraněný, ale přežil, zachránili jsme jej,

popisuje se skromností v hlase Roman Kika, zkušený velitel družstva směny C olomoucké stanice.

Jeho kariéra u sboru se na konci dubna završila poslední jízdou, kterou mu kolegové přichystali na rozloučenou jako překvapení.

Roman Kika věnoval celý svůj profesní život službě lidem. Po vojně nastoupil 1. ledna 1989 na olomouckou stanici a odsloužil zde přesně 32 let a 128 dní.

Nastoupil jsem k hasičům spíš náhodou a zůstal jsem u sboru tolik let… Jsem prostě konzervativní, práce mě bavila, tak nebyl důvod ke změně. Bylo to pro mě těžké rozhodnutí. Bude se mi stýskat po klucích ze směny, po stanici i po zásazích, to vím už teď,

vysvětluje hasič, který byl ve směně oblíbený pro svou pohodovou povahu.

Jako velitel družstva pak využíval u nespočtu komplikovaných, dlouhodobých, ale i kuriózních zásahů své zkušenosti, z nichž pramenil podle kolegů jeho klid, rozvaha i sebejistota.

Dřív jsme mnohem častěji vyjížděli k požárům. Kolikrát jsme se vrátili ze zásahu, ani jsme nestihli schovat auta do garáží a jeli jsme znovu. Stodoly, střechy, stohy, hořelo kde co, pořád bylo co hasit. Teď je díky požární prevenci požárů méně, zato nám přibylo mnoho technických zásahů,

podotýká Roman s tím, že milníkem byly na Olomoucku též povodně v roce 1997.

Hodně se toho potom změnilo. Nezapomenu, jak jsme po dvoře na zatopené stanici jezdili na člunech, brodili jsme se ve vodě a přitom jsme několik dní v kuse evakuovali, zachraňovali, zásobovali a likvidovali následky povodní téměř v celém městě.

Spali jsme na stanici, jedli jsme konzervy, pomáhal, kdo měl ruce, kdo měl nohy. S minimálním vybavením. Měl jsem tehdy na starosti Novosadskou a přilehlé ulice, na hlavní tekla v podstatě řeka, byl tam silný proud, ale nějak jsme to zvládli. Pomáhali jsme lidem dostat se z domů do bezpečí,

popisuje dlouholetý velitel.

Občas se nevyhne vzpomínkám na tragické události. Snaží se ale myslet na ty zásahy, které skončily dobře.

Kolikrát jsme vyprostili zraněné lidi z havarovaných aut, vytáhli jsme je z hořících budov, pomáhali jsme při povodních. Měl jsem ale dobrý pocit i z drobných zásahů. Třeba když jsme se slanili ze střechy přes okno do bytu, odkud se dva tři dny nikdo neozýval, a zachránili jsme nemohoucí babičku, která upadla a nemohla se dovolat pomoci,

říká s úsměvem velitel.

Roman Kika byl také dlouhá léta součástí lezeckého družstva hasičů, posléze též lezeckým instruktorem. Je také držitelem medaile HZS ČR Za věrnost I. stupně, která se uděluje za příkladné plnění služebních povinností ve spojení s dobou trvání služebního poměru v délce 30 a více let.

Po poslední jízdě se s velitelem družstva přišel na slavnostní nástup rozloučit také ředitel HZS Olomouckého kraje plk. Ing. Karel Kolářík. Poděkoval mu za léta služby pro obyvatele Olomouckého kraje a popřál mu mnoho zdraví a štěstí do další fáze profesního a osobního života.