Na bicyklech do Polska

Tak jako v loňském roce do Benátek, tak i letos se vydala skupina devíti pražských hasičů na cyklojízdu po Evropě, tentokrát do sousedního Polska.

Poučeni z loňské akce, kdy se denní trasy připravovaly systémem „kam dojedeme, tam budeme“, stanovily se striktně cílová města jednotlivých etap. Cesta byla vedena z Čech přes hraniční přechod Habartice do Polska. První tři dny vedla střídavě po polském a německém území. Čtvrtý den se stočila na severovýchod a přes Štetín dosáhla pobřeží Baltu, po kterém jsme doputovali až do Ustky. V každém z cílových měst (Leknica, Slubice, Pyrzyce, Štětín, Medziwodzie, Mielno a Ustka) jsme měli předem domluvenou návštěvu místní dobrovolné nebo profesionální jednotky hasičů, která se nám též postarala o nocleh. Dá se říci, že polští kolegové pojali naši návštěvu mnohdy tak, že jsme si připadali jako oficiální delegace na nejvyšší úrovni. V některých městech jsme byli jako Čeští hasiči vůbec poprvé.

První den vedla naše cesta z Bedřichova u Jablonce nad Nisou do Leknice. Při přejezdu hřebene Jizerských hor jsme si svorně zanadávali na kopce. To jsme ale netušili, že v následujícím týdnu, stráveném v polských rovinách, bychom dali nevímco za to, abychom se svezli alespoň kousek z kopce. V Raspenavě jsme zašli na oběd, což jsme neměli dělat, protože příprava několika řízků trvala zdejšímu personálu neuvěřitelné dvě hodiny, což nám celkem významně narušilo náš časový harmonogram. Po přejezdu naší hranice v Habarticích jsme se stočili na západ a po dvaceti kilometrech přejeli ve Zhořelci na území SRN. Tady jsme po nových, velice příjemných cyklostezkách pokračovali až do Weisswaseru, kde jsme se vrátili opět na polskou stranu a v městě Leknica svůj první den v sedlech zakončili. Přivítali nás zde zástupci OSP (Ochotnicka Straž Požarna – polská obdoba našich dobrovolných hasičů). Ubytovali nás na pozemku místního kulturního střediska. Jako uvítací nápoj zvolili místní vodku a jelikož před tím absolvovali oblastní závody dobrovolných hasičů, kde se umístili na druhém místě, nebyla nouze o dobrou náladu. Jak předsedovi, tak i veliteli zjevně učarovala ozdoba našeho týmu Květa. Již po chvíli velitel neustále halekal „Oj, taká bardzo ladná seňorita“ a nedal jinak, než že si s ní musí zatančit. Po pár krocích si však vzpomněl, že ho doma čeká manželka, s povzdechem se rozloučil a sklesle odešel. My jsme mezitím postavili stany a jelikož jsme za sebou měli 146 kilometrů v sedlech, tak jsme velice brzy zalehli a spali.

Druhý den se jasně projevilo, jak se kdo věnoval tréninku. Při vylézání ze stanů se ozývalo vzdychání a úpění, jak se zatuhlá těla hlásila o svá práva na odpočinek. Ale jelikož nebylo zbytí, sbalili jsme, posnídali upřesnili si detaily trasy a hurá do sedel. Denní příděl kilometrů byl rozdělen na dvě části. První vedla z Leknice na hraniční přechod Olzsyna. Bohužel teprve na tomto přechodu jsme zjistili, že za ním pokračuje pouze dálnice a němečtí policisté nás nekompromisně vrátili zpět. Pro nás to znamenalo vrátit se přibližně dvacet kilometrů zpátky do vesničky Tuplice. Mělo to ale i svojí kladnou stránku – v kiosku u benzinky v Trzelichu jsme si dali vynikající fazolky po Bretaňsku za pouhé čtyři zloté a Saša se nás snažil přesvědčit, že nejlepší zákusek je akátový květ, což mu ale nikdo neuvěřil. Hlavní odpůrce byl Pavel, u kterého se začala projevovat alergie na akátový pyl, takže jsme raději hodně rychle nasedli a pokračovali dále. Krásnými pohraničními lesy jsme dojeli do městečka Gubin. Tam na nás čekal Pepa s doprovodným autem. Závěr dne jsme strávili na německé straně hranice, kudy jsme dojeli do města Frankfurt nad Odrou, kde jsme opět překročili hranici a dojeli do Slubice, kde tato 116 kilometrů dlouhá etapa končila. Bez problémů jsme nalezli stanici PSP (Paňstwowa straž požarna – profesionální hasiči) jejíž příslušníci nás zavedli do místního sportovního areálu, kde jsme si postavili stany (někteří opět zvolili jednodušší variantu „pod širákem“), chvíli jsme plkali o všem možném i nemožném, upřesnila se cesta na příští den, něco se popilo a šlo se spát.

Sto dvacet sedm kolometrů, které nás čekalo třetí den putování, vedlo již výhradně po polském území. Vyjeli jsme ráno ze Slubice, kde jsme navštívili vyhlášené tržiště a přes Kostrzyn a Mysliborg do Pyrzyce. Opět jsme viděli kus krásné přírody v oblasti Mysliborskie pojezierze. Opět proti větru a po absolutní rovině. V Pyrzici nás na hasičské stanici PSP očekával oblastní velitel. Měli jsme připravený nocleh a hlavně sprchy s dostatkem teplé vody, což byl úplný balzám na naše upocená těla. Po zkulturnění našich tělesných schránek došlo na obligátní prohlídku hasičské stanice, která je společná jak pro PSP tak i pro OSP. Technika, kterou jsme viděli byla sice již letitější než u nás, ale splňující evropský standart. Z průměru vyčnívá pouze úplně nový vyprošťovací automobil na podvozku Volvo. Naviják o tahové síle 50 tun, zařízení pro odtah velkých vozů, pětitunová hydraulická ruka a rozměry osm krát dva a půl metru dělají z tohoto vozu neocenitelného pomocníka. Samozřejmostí je kompletní výbava pro zásahy u dopravních nehod včetně hydraulického nářadí Lucas. Pyrzyčtí jsou na něj náležitě hrdí a chvílemi to vypadalo, že mu chodí číst pohádky na dobrou noc. Podvečer strávený u pyrzyckých kolegů završila slavnostní večeře. Protože mezi námi a Poláky v podstatě neexistuje jazyková bariéra, brzy se atmosféra změnila na neformální a zhruba do půlnoci jsme si povídali o kolech, hasičině a problémech s ní spojených. Protože se v Polsku potýkají se stejnými problémy jako my (finance, finance a ještě jednou finance) bylo i zde si o čem povídat.

Na další den jsme měli v plánu návštěvu Štětína. Den byl pojat jako odpočinkový. Po padesáti kilometrech zvítězil zdravý rozum nad cyklistickou hrdostí a před Štětínem jsme z důvodu silného provozu naložili kola do vleku a ke štětínským hasičům jsme se vydali autem. Hasírnu jsme našli úplně bez problémů. Po velmi vřelém uvítání „paní velitelovou“ jsme se dohodli na návštěvě přístavních hasičů, námořní hasičské lodi a komandatury Zachodnopomorskiego vojvodství, což by se dalo přirovnat zhruba k našemu krajskému ředitelství. Nevšední zážitek jsme si odnesli z přístavu. Protože štětínský přístav je veliký a jak říkali kolegové „noga boleč“, vyvezli nás výtahem na střechu přístavního obilného sila. Odtud, ze sedmdesáti metrů, se nám nabídl velice skvostný pohled nejen na přístav, ale i na loděnice a velkou část Štetína. Trošku nás zklamala návštěva lodi „Stražak“, neboť kvůli poruše se nemohla uskutečnit jízda po moři. Nicméně jsme měli možnost prohlédnout si loď od podpalubí až po lafetové proudnice nad kapitánským můstkem.

Telefonicky jsme se spojili s paní, která měla na starosti náš pobyt v dalším místě s tím, zda bychom nemohli přijet o den dříve (samozřejmě, že v tom měla prsty Květa), ale byli jsme ujištěni, že to není v žádném případě možné a že nejsou na náš příjezd připraveni atd. Věnovali jsme tedy den prohlídce Štetína a odpočinku. Večer jsme seděli na zahrádce za hasičárnou u krbu, pekly se ryby a klobásy a klábosili s hasiči. Spřátelili jsme se se staničním psem Lukasem, postavili si stany (někteří) a šli spát. Jedna „veselá příhoda z natáčení“. Společně s Honzou B. skoro vždy spíme pod širákem což má určité klady. Například odpadá stavění a bourání stanu, doba přípravy na spánek a ranní likvidace ležení se dá počítat na minuty. Za léta takového kempování jsme se již naučili mnoho drobností, například ochranu před komáry a uchování bot v suchu. Dnes se Jarda, který za normálních okolností okupoval ložnou plochu přívěsu rozhodl, že bude spát také venku. Ne, že by to byl zrovna typ zavilého desperáta, jeho rozhodnutí pramenilo z faktu, že vlek byl plný kol. Obalil svoje tělo vším možným oblečením, na hlavu napařil kulicha a zavrtal se do spacáku. O půlnoci se sakrováním ze spacáku vylezl, vyložil z vleku kola a za neustálých nadávek na adresu dotěrných komárů se ve vleku zašněroval a usnul, čímž nám udělal velkou radost. Okamžitě se z něho totiž stal terč našich vtípků a poznámek.

Ráno jsme opustili Štětín opět autem, kterým jsme dojeli do Goleniova. Tam opět na kola a po celkem slušných cestičkách a silničkách jsme došlapali do Wolinu. Tam jsme navštívili kostel a tržiště, poobědvali kuře na grilu a okolo jezera Dziwna jsme doputovali k pobřeží Baltu do rekreačního střediska Medziwodzie.

Tam na nás čekalo přepychové ubytování v dvoulůžkových pokojích a pozdní oběd, který se skládal z výborné polévky a místní klobásy s kapustou. Jelikož v tomto středisku probíhala výuka žáků hotelové školy, měli jsme každý k dispozici svého osobního číšníka. A jelikož nás paní recepční nepustila z restaurace dříve, než jsme vše snědli, naskytla se náhodným kolemjdoucím zajímavá podívaná – devět nažehlených, čistých a voňavých číšníků a číšnic kmitá kolem devíti upocených, zaprášených a unavených vagabundů, které by normálně v tomto stavu nenechali okolo této restaurace ani projít. A tento den, kromě prvního pohledu na moře, bylo ještě několik „poprvé“:

Poprvé se někteří vykoupali v moři – konkrétně Saša a Michal se smočili částečně, Květa plavala asi pět minut a v Honzovi K. se projevily mroží geny a ve vodě, teplé (nebo studené) pouhých dvanáct stupňů, plaval asi třičtvrtě hodiny.

Poprvé jsme si dali čerstvou rybu. Její chuť se opravdu nedá srovnávat s „čerstvými“ rybami, které jsou k dostání u nás.

Poprvé se naše cesta stočila k východu a poprvé se změnil směr větru ze severního na severovýchodní. Opět foukal proti nám.

Poprvé zřejmě točila pivo slečna v rybárně. Naplnila půllitr pěnou, kterou potom vybírala lžicí a opět dotočila a opět vybírala a …..z kuchyně se přiřítil brunátný kuchař, a za mumlání středověkých kleteb jí vysvětlil správný postup.

Prošli jsme si celé Medziwodzie a jelikož se na nás začala projevovat únava z ujetých devadesáti pěti kilometrů, šli jsme brzy spát.

Předposlední etapu z Medziwodzí do Mielna, která k celkovému počtu ujetých kilometrů přidala dalších sto dvacet sedm, provázelo sluníčko a všudypřítomný vítr. Projížděli jsme po cyklostezkách a úzkých silničkách po pobřeží. V rybářském městečku Dziwnów jsme se podívali na odsunovací most a prohlédli si přístav rybářských lodí. A pak zpátky do sedel, uhnout trošku do vnitrozemí a přes Trzebiatów dojet těsně po poledni do přístavně – lázeňského města Kolobrzeg. Jelikož už nám do cílového města zbývalo jen přibližně čtyřicet kilometrů, mohli jsme si dopřát luxus ničím nerušené prohlídky města. Koukli jsme se na historický maják, prošli se krásnými parky. Saša s Michalem a Květou zde zjistili, že obrovské porce zmrzliny polité čokoládou se nedají sníst, aniž by člověk nebyl upatlaný od hlavy po paty. Pohled na ně byl zážitkem, který se ještě dlouho bude vracet a možná se stane součástí zlatého fondu příběhů našeho Klubu šílené cyklistiky. Proběhlo také telefonické upřesnění místa, kde na nás před Mielnem budou čekat místní hasiči a okolo třetí odpoledne jsme opět vyjeli. Po cestě, která trvala něco málo přes dvě hodiny jsme dorazili na rozcestí u vesničky Mscice, kde na nás čekal hasič z Košalinu, který nás dovedl do kempu v Uniescie. Jelikož bylo před sezonou, byl kemp prázdný. Po nezbytné očistě jsme se šli projít. Uvěřili jsme v orientační schopnost Saši a vyrazili k moři. Po chvíli se nám podařilo Sašu přesvědčit, že moře je někde úplně jinde a vyrazili jsme správným směrem. Michal špatně šlápl a hnul si s kotníkem tak, že jsme měli obavy zda bude moci nazítří pokračovat na kole. Naštěstí se naše obavy nepotvrdily a po zaledování byla ráno noha relativně v pořádku. Saša se pokoušel nalézt jantarové kamínky, neboť ke své puškvorcové a piniovce chtěl vyrobit ještě jantarovici. Pro neznalé: puškvorcová je vínovice s vylouhovaným kořenem puškvorce, kterou jsme s sebou měli při loňském putování do Benátek. Tam Saša nalezl několik zralých píniových šišek – a vznikla píniovka. No a když zjistil, že jantar se rozpouští v alkoholu…..

O další příběh do našich pamětí se postaral Honza K. V podvečer se vydal na sóloprohlídku městečka. Stal se svědkem policejního zákroku proti místnímu bezdomovci. Bohužel si neuvědomil, že po týdnu cestování na kole jeho zevnějšek se jeho zevnějšek podobá spíše tomu bezdomovci než turistovi. Toho si samozřejmě všimla i policejní hlídka a na problém bylo zaděláno. Když policista vyslovil přání seznámit se s Honzovými doklady a dotyčný mu odpověděl, že je nemá, byl další postup hlídky zcela logický. Sdělili mu, že pojede s nimi na stanici a přibalili si ho do auta k předtím zadrženému bezdomovci. V tu chvíli si Honza vzpomněl, že doklady má v batohu na zádech. Efekt byl ale úplně opačný. „Tak pan zprvu něma pasport a zrazu ma?“ Naštěstí při kontrole policista objevil Honzův služební průkaz a po dotazu „Pan jesť stražak?“ došlo v jeho chování k obratu o sto osmdesát stupňů. Následovala omluva a nabídka odvozu zpět do kempu. Konec večera už potom proběhl v klidu a nás čekal den poslední. Nebo možná předposlední, protože z našeho cílového města Ustky to bylo do Gdaňska asi jen 120 kilometrů, takže jsme si začali pohrávat s myšlenkou dojet až tam. Sice by nám to trošku udělalo změnu v plánovaném čase návratu ale nijak dramatickou. Navíc by jsme se možná svezli chvilku po větru. Ale prozatím žádné rozhodnutí nepadlo.

Následující den jsme jeli po pobřeží nedotčenou přírodou do městečka Darlowo. Tam jsme poobědvali (co jiného než rybu). Z Darlowa do Duninowa jsme jeli dvěmi různými cestami. Jedna vedla nadále po pobřeží ale jelikož byla hodně písčitá, tak byla sjízdná pouze na horských nebo trekových kolech. Protože Honza B. jel na galuskáči, tak společně se mnou, Jardou a druhým Honzou absolvoval druhou trasu, která vedla více ve vnitrozemí po celkem slušných silnicích. Sraz byl po 105 kilometrech ve městě Ustka, pod dalším z historických majáků. Bez problémů jsme našli areál PSP Ustka, kde nás ubytovali v nově zrekonstruované hasičské ubytovně. Na večer jsme si naplánovali oficiální zakončení cesty v jedné přístavní „Smažalni ryb“ kde jsme se také chtěli dohodnout na příštím dnu, zda pojedeme na kolách nebo jestli kola naložíme a pojedeme domů. Jelikož se ale začalo kazit počasí, nechali jsme konečné rozhodnutí na ráno. Každý dostal na krk pamětní medaili a šlo se spát.

Ráno nás přivítalo olověnými mraky a deštěm. Tím příroda rozhodla za nás. Naložili jsme kola a všechny naše věci do auta, rozloučili se s hasiči v Ustce a přes Gdaňsk jsme vyrazili do Čech. V Gdaňsku jsme navštívili Staré město s kouzelnými uličkami plnými hospůdek a krámků s jantarovými šperky a pak už jen dvanáct hodin v autě, po cestě vyložit Honzu B. se Sašou a ve tři ráno byla naše skupinka na hasičské stanici 7 v Praze.

A pro statistiky trocha čísel. Ujeli jsme každý okolo 766 kilometrů, společně tedy 6894 km. Z nejvyššího bodu cesty – hřebene Jizerských hor jsme se po cca 500 kilometrech dostali až na nadmořskou výšku 0. Při průměrném obvodu kola 185 cm a nejčastěji využívaném převodu 48 na 16 musel každý z účastníků cesty otočit 138018 krát pedály, což je v úhrnu jeden milion dvě stě čtyřicet dva tisíc sto šedesát dvě šlápnutí.

Pro rok příští je v plném proudu příprava doposud nejnáročnější cesty z Prahy přes Saltzburg k Bodamskému jezeru a odtud do Francie k řece Loiře, s kterou se dostaneme až k pobřeží Atlantiku. No a na rok další nám zbývá už jen moře Černé.

Na závěr bych rád poděkoval Michalovi ze Smichoffbiku za zapůjčení hromady náhradních dílů.

Text a foto: Petr Bíza