Velitel z Texasu Jaromír Piesch: Věděli jsme, že nejedeme zachraňovat, ale hledat oběti
Týden strávili čeští hasiči v Texasu. Odletěli tam pomoct Texaské národní gardě po bleskových povodních. Drobná říčka se vzedmula v jedenácti metrovou masu vodu. Domy odnesla na kilometry daleko. Nejméně 134 lidí zemřelo. „Všichni jsme věděli, že nejspíš nikoho nezachráníme,“ říká v rozhovoru pro Požáry.cz velitel mise Jaromír Piesch.
Rozhovor si můžete pustit v audioverzi. Přímo v okně níže nebo jako podcast POŽÁRY.cz v podcastových aplikacích.
Jsi velitel týmu, o kterém teď lidé na sociálních sítích píšou jako o hrdinech a děkují vám za to, jak reprezentujete Česko. Jaké to je?
Já jsem rád, pokud z toho lidi mají dobrý pocit. My z toho taky máme dobrej pocit. Ale vzhledem k tomu, že na sociální sítě já nezabloudím, tak to nějak nevnímám.
Ten moment, kdy jste na palubě letounu Nebraské narodní gardy dosedli na runway pardubického letiště, všichni byli v pořádku a ta mise mohla být prohlášena za úspěšnou, to je asi pro velitele jistá úleva…
Tak to je asi ten vůbec nejlepší pocit, když už to všechno končí, v podstatě můžete ten tým rozpustit, víte, že jsou všichni v pořádku, že už za ně nemáte tu zodpovědnost a můžete jet domů v klidu.
Co si tak říkáte, když se rozpouštíte jako ten tým, který prostě už navždycky bude pojit ten zážitek – odlet do Texasu a týdenní práce na hledání pohřešovaných lidí?
My jsme se rozloučili v podstatě večer před odletem i s klukama z národní gardy. To jsme si tak jako zavzpomínali, co se nám povedlo a co kde drhlo. A taky jsme si poděkovali navzájem, že to bylo dobrý.
Jak se to vůbec semlelo, že šestnáct českých hasičů a čtyři psi letěli přes půl světa pomáhat zdecimovanému Texasu?
Za tím stojí neuvěřitelná práce spousty lidí, o kterých se nepíše. Na Generálním ředitelství (HZS ČR, pozn. red.), na americké ambasádě v Česku, na české ambasádě ve Washingtonu, u armády… Prostě ten zájem o to nás tam dostat, byl asi velký. A ti lidi, kteří se snažili, aby to dopadlo, tak odvedli úžasnou práci. A dostali nás tam.
A kdo to teda vymyslel, aby Češi odletěli do Texasu?
Celé je to v podstatě o tom, že Česká republika má s Texasem dohodu o partnerství od roku 1993 a zejména česká armáda v tomto hodně figuruje. A tím, že Texaská národní garda nám pomáhala při povodních v roce 2024 na Moravě, tak když byly tyhlety bleskové záplavy, tak národní garda komunikovala s českou armádou. Česká armáda jim chtěla nějakým způsobem oplatit tu pomoc, a my jako hasiči máme tým, který v tom umí pracovat. Tak to dopadlo na nás.
Takže vy jste jako hasiči tak trochu „vydělali“ na tom, že česká armáda chtěla pomoct, ale neměla ty lidi a ten mechanismus, jak rychle vyjet?
To úplně nevím, jak to má armáda. Nicméně nabídli nás jako tým, který má zkušenosti, americká strana to přijala, požádala o nás a tak jsme vyjeli.
Když jste odlétali, tak vám ale muselo být jasné, že o záchranu lidi týden po katastrofě nepůjde…
My jsme to všichni věděli a podle toho se taky sestavoval ten tým.
Kdo tam byl a kdo tam naopak nebyl?
Byli tam psi, kteří mají zkušenosti i s vyhledávání mrtvých těl. A vzhledem k tomu, jak říká náš hlavní kynolog (Petr Klega, pozn. red.), kdyby tam jel pes, který umí vyhledávat jenom živé, tak by se mohl na té misi v podstatě zkazit. Když tam jede pes, který má zkušenosti, umí rozlišit mezi živým a mrtvým, tak ho to nezkazí, když se s ním dobře pracuje.
Zkazit psa? Co to znamená?
To znamená, že při dalším nasazení by mohl hlásit v podstatě falešnou pozitivitu na živou oběť. Tedy, že byl trénovaný vyloženě na živé oběti. Někteří z těch psů mají zkušenost i s vyhledáváním obětí. To jsme potřebovali.
V čem je takové nasazení pro hasiče jiné, když už bohužel nejde o život, na což jste zvyklí?
My jsme zvyklí i na ty obnovovací práce, i když to se potom už moc nevidí. Po většině povodní i na našem území zůstávají spousty úkolů pro hasiče při obnovování toho území. Na to jsou zase specialisté. Třeba náš Záchranný útvar staví mosty a opravuje cesty nebo infrastrukturu. My jsme v Texasu v podstatě přeskočili tu fázi zásahu, kdy bychom zachraňovali, a rovnou jsme skočili do té fáze těch obnovovací prací.
Na to právě narážím. Protože když jste byli třeba v roce 2020 v Bejrútu u výbuchu sila, tak tam přece jen byla větší šance, že v troskách najdete přeživší. Vy jste se tam taky dostali mnohem rychleji. Pracuje u hasiče jinak adrenalin, protože tak trochu doufá, že ještě někoho zachrání, kdežto tady o tomto nemohla být řeč od začátku?
Určitě. V momentě, kdy víme, že pod těma troskama můžeme najít někoho, komu dokážeme ještě pomoct, tak to nasazení je mnohem větší. Víc se tlačíme do práce, chceme tam být co nejdřív. Když už víme, že není šance najít někoho živého, tak se samozřejmě tlačíme do té práce taky, protože ji chceme odvézt co nejdřív a brzy se vrátit domů, ale už třeba nemusíme dělat přes noc.
Co po vás vlastně Američané přímo na místě chtěli?
My jsme byli zařazeni přímo pod národní gardu, která byla jedna ze složek zasahujících na místě…
Takže jste se stali takovou českou buňkou uvnitř americké národní gardy?
Přesně tak. Dostávali jsme úkoly přímo od národní gardy. Pokud nás národní garda chtěla na nějakém sektoru, který dostala za úkol vyřešit, tak nás buď řídili napřímo, nebo nás přidělili pod velení toho daného sektoru a tam už jsme se se styčnými důstojníky domluvili, jak bude ta práce vypadat, co se bude dělat. A pak už jsme prostě pracovali.
Takže ty jsi byl jako velitel tou převodní pákou mezi českým týmem a přímo velením Američanů?
V podstatě jo. Buďto já, nebo můj zástupce jsme chodili na jednání s velením sektoru a dohodli jsme se jak bude práce probíhat…
A co byl ten primární úkol, když jste přiletěli? Co zaznělo na otázku: hoši, co chcete?
My jsme jim řekli, jaké máme kapacity. Oni to tušili dopředu, protože jsme hodně komunikovali už před odletem. My jsme tam odlétali s omezenými kapacitami. Ten náš tým by normálně vyjel ve větším počtu lidí, s více vybavením, takže tušili, co od nás můžou očekávat a v podstatě jsme se dohodli, že náš primární úkol bude prohledávat ty oblasti, označit místa, kde jsou možné nálezy a že informace budeme předávat ostatním složkám k vyproštění.
Jedna z nejjednodušších misí
Já si tak představuji, že jako velitel ještě v letadle procházíš mapy, videa, drony… Co jsi vlastně věděl dopředu a jak moc se to pak lišilo od toho, co jsi viděl přímo na místě?
Téměř nijak. To je obrovská zásluha lidí, kteří misi domlouvali. My jsme ty infromace dostávali už když jsme se připravovali, tedy ještě před odletem. A z tohoto pohledu to byla jedna z nejjednodušších misí. Všechno bylo domluvené dopředu. Zhruba jsme věděli, ve které oblasti budeme nasazení, což se ne vždycky při výjezdech ven povede. Věděli jsme, kdo jsou naše kontaktní osoby na místě, jaké budou procedury a kam pojedeme.
Záběry ze zničeného koryta řeky i fotky jsme viděli. Jak bys to území popsal ty?
Údolí říčky, která se rozlila do šíře až stovek metrů a hladina vystoupala až o 11 metrů výš. To povodí řeky Guadalupe bylo zasaženo katastrofálně. Ohnuté stromy, vyvrácené stromy, vyvrácené domy, domy posunuté o kilometry dál…
CZERT, jak se vám při nasazení v zahraničí říká, nakonec našel těla pěti obětí ničivých bleskových povodní…
To ne.. my jsme nenašli pět těl. Označili jsme celkem asi osm míst, kde by mohla být. Když počítám nálezy, které jsou téměř stoprocentní a nálezy, které jsou pravděpodobné. Některé nálezy byly jenom potvrzující. To znamená, že to tam kolegům značili psi, ale fyzicky nemohli nic najít. Tak chtěli, jestli by jim tu oblast neprošli naši psi…
Jakože čeští psi jsou lepší než ti američtí?
Nedokážu říct, jestli jsou lepší, ale naši jsou výborní.
Takže dočmuchali to, co nebylo jisté?
V podstatě jsme byli k dispozici a v momentě, kdy potřebovali naše kynology, tak je poslali i mimo náš sektor. Naši psi jim pak třeba potvrdili, že ano, že to, co jim vyštěkali jejich psi den předem, že tam určitě něco je.
Takže vy jste našli osm míst, kde mohlo být tělo, ale některá se nepotvrdila? Některá tam prostě zůstala?
Náš primární úkol bylo projít konkrétní oblast, a buďto prohlásit, že je čistá, že se tím sektorem už nemusí dál nikdo zabývat, nebo označit místa a ohlásit je na velení. Pak v tom sektoru mohly proběhnout další práce, které vedly buďto k vyproštění, nebo se na nich může pokračovat někdy jindy. My už jsme se na ta místa ale většinou nevraceli. I když jsme někdo pod nějakými hromadami písku a stromů něco označili, tak jsme ale žádné lidské ostatky neviděli.
Vy jste se tam do práce dopravovali vrtulníkem z desítky kilometrů vzdálené vojenské základny. To, že byste si tam postavili stany a bivakovali přímo v tom území, dovezli si zázemí tak, jak to občas děláte, to tentokrat vůbec nebylo ve hře?
To nebylo ve hře, protože pro národní gardu bylo jednodušší za prvé nás přepravit bez týlu s tím, že nám zabezpečili ubytování, stravu, všechno, takže jsme s sebou ani ty stany neměli. To bylo zase dané kapacitou toho letounu, který nás tam vezl. A zadruhé pro ně bylo jednodušší mít nás blízko té letecké základny, kde jsme bydleli s nimi a přepravovali jsme se na místo tím vrtulníkem. Za pětačtyřicet minut jsme mohli být nasazení.
V šest vstát, v deset v posteli
Ty jsi měl s sebou tým lidí z různých krajů – liberecký, středočeský, moravskoslezský, Praha i generální ředitelství tam měli zastoupení. Vy jste na to asi zvyklí, ale jak se velí lidem, kteří spolu běžně netráví každý třetí den v práci a nejsou třeba tak sehraní? Funguje to?
Já myslím, že většinou to funguje, protože to jsou lidé, kteří jsou na připravovaní na takové mezinárodní operace a výjezdy do zahraničí a umí pracovat v tom týmu. A já jsem navíc měl kliku v tom, že tentokrát byli vybraní fakt super lidi, kteří věděli, do čeho jdeme, byli smíření s tím, že s největší pravděpodobností nikoho nezachrání, ale že máme odvést práci, že máme podpořit národní gardu v tom, aby to zvládla rychleji, a podle toho všichni dělali. Všichni byli úžasní.
Bylo vás tam celkem 16. To je docela málo lidí oproti tomu, když se skládá střední nebo těžký USAR. Jak vypadal den nasazení? Stíhali jste třeba střídat nebo si odpočinout? Jde to vůbec v těch šestnácti lidech?
Tím, že se nepracovalo v noci, tak jsme se rozhodli, že budeme nasazeni všichni celý den. V šest ráno jsme vstali, připravili jsme si vybavení, nasnídali se, odjeli jsme z hotelu na letiště, které bylo asi pět minut daleko, nasedli jsme do vrtulníku, přeletěli na místo, tam jsme se domluvili, co budeme dělat a v 16 hodin většinou práce končila. Pro všechny. Zavřel se sektor, my jsme zase nasedli do vrtulníku, odjeli jsme zpátky na hotel, udělali si nějaký debriefing, vyprali jsme oblečení a nejpozději v deset jsme spali.
To jste jeli takový režim dělníka z Kolbenky – v šest do práce a ve čtyři z práce…
V podstatě jo. (směje se)
Ty jsi zkušený hasič, velitel, a je na tobě, aby všechno fungovalo. Byla někdy, ať už v Texasu nebo na jiných misích, situace, kdy jsi zapomněl něco zařídit, stál na tobě celý tým a teď najednou musel kvůli tobě improvizovat?
Já si asi na takovou situaci nevzpomenu…
Takže velitel snů?
Ne, to určitě ne. Ale tím, že se na ty operace připravujeme dlouhodobě a nikdy to nestojí jen na tom veliteli, je výborné, když velitel má skvělého zástupce, nebo si s sebou může vzít i nějaké styčné důstojníky, má výborné logistiky, kteří mu strašně zjednodušují práci tím, že se postarají o celý kemp, zásobování, tak v tu chvíli je ta mise v podstatě napůl hotová.
Proč vůbec hasič chce jet na misi, u které je jasné, že to bude v diskomfortu, že to bude něco, co běžně nedělá, že cesta bude dlouhá, třeba do Řecka jet desítky hodin Tatrou a to prý není úplně příjemné, tak proč to děláte?
V té otázce je vlastně i odpověď. Zaprvé je to něco jiného než co člověk dělá běžně a to každého zajímá. A druhá věc je, že když nás někdo poprosí o pomoc, když to vztáhnu na ten Texas, tak když si řeknou, že nás chtějí, tak my potom nezkoumáme, z jakého důvodu nás chtějí, prostě se sebereme a když to jde, tak jedeme.
