Hasiči z hor- 2 část

aneb Unimog a jeho služba v Tanvaldu.

Je noc z pátka na sobotu a rtuť teploměru klesá hluboko pod bod mrazu.Před několika dny v Tanvaldu hustě sněžilo a na silnicích a okolních kopcích leží několik centimetrů nového sněhu.

Ráno nasedám do osobního vlaku, který jede ze Staré Paky do Železného Brodu.Ve vlaku je poznat,jak byl silný mráz.Okna jsou tak zamrzlá, že přes ně není vidět ven, topení je také zamrzlé a tak si neodvážím sundat ani bundu. Po strastiplné cestě kolem půl jedenácté dorážím do Tanvaldu.

Jaké mě čekalo milé překvapení. Před nádražím stojí tanvaldský krasavec Mercedes Benz Unimog a pohotovostní vozidlo Fiat Ducato s hasiči, kteří tu čekají na můj příjezd. Při vystupování z vlaku kdosi za mnou prohlásil, že asi hoří nádraží,když jsou tu hasiči. Docela mě ta hláška pobavila.

Po krátkém přivítání a výměně zkušeností z cesty vlakem nasedáme do aut a vyrážíme na testovací jízdu po blízkém okolí Tanvaldu. Už při usednutí do vozu se mě zhostil neobyčejný pohled na ty malé drobečky(myslím tím osobní auta), která se pohybují kolem nás.V kabině je nás celkem pět. Za námi vyráží již zmiňovaný pohotovostní automobil. Po vyjetí kopečku u nádraží zahýbáme vlevo a začínáme šplhat do prudkého kopce.

Hned na úvod bylo řečeno, že Tanvald je město, které je hodně kopcovité. Auto si s převýšením poradí lehce. Na můj vkus tu jsou velmi úzké silničky. Osobní auta mají problém se vyhnout sami sobě, natož vyhnout se obru, který se objeví před nimi, je pro některé řidiče docela tvrdý oříšek. Silnice je někde tak úzká, že se tam vejde jen Unimog. Místní hasiči říkají, že kdyby tu měla projet velká Tatra,tak by se sem ani nevešla. Pomalu se dostáváme nad Tanvald a před námi se objevuje krásná scenérie okolí. Měli jsme štěstí, je krásný den, svítí sluníčko. V dálce je vidět Ještěd,a tak zastavujeme a kocháme se krásným okolím.

Zajeli jsme do míst, kde jsou chalupy chatařů. Je to jen cestička tak pro osobní auto. Je sice prohrnutá, ale kolem cesty leží obrovský val sněhu. Musíme se někde otočit. Řidič zapíná pohon všech kol a najíždí do sněhu. Mě problesklo hlavou, že se tady nemůžeme otočit. Ale strašně jsem se zmýlil.Unimog si s barierou pohrál jako kočka s myší a my se otáčíme ve velké vrstvě sněhu. Najíždíme zpět na cestu a jedeme dále. Dostáváme se do obce nad Tanvaldem, která se jmenuje Kořenov- Příchovice, leží necelých 800m.n.m.

Zastavujeme a couváme k místní sjezdovce. Lidé, kteří stojí u svých aut a mají nazuté lyže se neodváží vstoupit do cesty.Bojí se o lyže,aby jim Unimog nezlomil špičky. Jeden pán, asi rekreant,se ptá,co se děje. Hasiči a pan Seidel ho uklidňují, že se jedná jen o kondiční jízdy hasičů. Na rekreantovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce. V okolí této obce leží asi 160 cm sněhu. Nakonec je to vidět i na bariéře u silnice.Něko­likrát převyšuje osobní auta, která tam stojí.

Pokračujeme silnicí směrem na Kořenov, tady leží silná vrstva uježděného sněhu.I zde Unimog jede bez problémů.Dostáváme se k hlavní silnici Harrachov –Liberec. Provoz je poměrně hustý a žádné auto nám nechce dát přednost. Až obětavý německý turista zastavuje a pouští nás, abychom mohli projet. Sjíždíme z kopečka dolů a tak se na autě osvědčuje motorová brzda.V Desné ještě zahýbáme mimo město a jedeme po cestě,která je super úzká. Tak tady by neprojela Liazka ani Tatra. Ocitáme se nad železniční ozubnicovou tratí, která spojuje Tanvald s Kořenovem. Po pravé straně jsou v kopci chaty a hasiči vzpomínají, jak zde jednou hořelo.

Po projetí dalšího horského úseku silnice se dostáváme do Albrechtic. Naší zastávkou je dolní stanice lanové dráhy na Tanvaldský Špičák. Parkoviště pro osobní auta je plné,a tak jsme se rozhodli, že se nebudeme snažit tam zajet. Z mých úst padla otázka, jak by se zachovali hasiči, kdyby tam hořelo. Odpověď zní velmi jednoduše a ani mě moc nepřekvapila:”Pros­tě by jsme ty auta vzali do teplých a museli by jsme je odstrkat“. Podle mého názoru je to docela nezodpovědnost provozovatele parkoviště, že zde nenechává průjezd pro větší vozidla.

Nasedáme zpět do auta a jedeme do Tanvaldu. Najíždíme na hlavní silnici od Jablonce a Liberce. Provoz je tak hustý, že popojíždíme po několika metrech a zase stojíme.Takovýto hustý provoz zde panuje každý týden při výměně rekreantů. Řidič Petr Malý říká: tady by nepomohlo žádné super rychlé auto, stejně je ten provoz tak hustý, že by se nemohlo jet rychleji než těch osmdesát kilometrů v hodině.

Hurá jsme v Tanvaldu. Ještě jeden kopeček před námi a pomalu začínáme sjíždět k hasičárně. Pří parkování auta do garáže jsem byl upozorněn,abych sledoval vlastní parkování. Nad VRZ a jeho ochranným rámem je mezera jen 5 cm.

Unimog se do Tanvaldu prostě hodí. Jsou tam velmi úzké cesty a větší auta by měla skutečně problém se dostat k místu zásahu. Pro místní sbor je to velký pomocník. Však většina hasičů jsou zaměstnanci technických služeb města, kde už Unimog mají a jsou s ním spokojeni. Proto padl i výběr na tento podvozek a jak je vidět, ale hlavně slyšet z reakcí na jízdní vlastnosti tohoto podvozku, tak jsou místní hasiči nesmírně spokojeni.

Však když se podíváte na zprávy, tak se v této době hodně mluví o Tanvaldu a zimě v této části republiky. Občas se stává,že zde přes noc napadne i několik desítek centimetrů sněhu. Po cestě, která není upravená,by měla profesionální jednotka problém se sem dostat.

Nezbývá nic jiného,než popřát místním hasičům,aby jim Unimog dobře sloužil.
Touto cestou děkuji tajemníkovi městského úřadu panu Seidlovi a všem hasičům z Tanvaldu za krásné a vřelé přijetí u nich.

Text a foto: Václav Hakl