Pátek 5. března 2021, slouží směna A. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

TopEx – extrémní výcviky hasičů, část X.: Dva v jednom

Asi by mě nenapadlo, že námětem jubilejního, tentokráte již desátého TopExu, bude opět hasičské lezení. Dokonce jsem měl na výběr hned ze dvou nových a velmi podařených lezeckých akcí, z nichž obě by si poctivě zasloužily místo v mém seriálu o extrémních hasičských výcvicích. Nakonec jsem vybral tu extrémnější z nich, která byla výjimečná také tím, že jsme s lezeckým družstvem cvičně zasahovali hned na dvou poměrně vzdálených místech a také za naprosto odlišných podmínek.

Zraněný pod hrází staré přehrady

Námětem první akce bruntálského lezeckého družstva, byla záchrana osoby visící na laně. Třešničkou na dortu ale byla ta skutečnost, že onen lezec uvázl zhruba 30 m hluboko, a to pod hrází staré přehradní nádrže Kružberk. Podobná záchranná akce není věcí zcela nereálnou, jelikož právě ve chvíli, kdy jsme domlouvali náš výcvik s hrázným Jendou, řekl nám, že se právě připravují na čištění spár přehrady, které každoročně poskytují útočiště nejrůznějším travinám a mechům.

Stařičká přehrada Kružberk nese na svých 280 m dlouhých bedrech celých 306 hektarů zatopené plochy a už holt potřebuje nějakou tu kosmetickou údržbu. A právě „stylisté“ tohoto šedesátiletého staříka se rekrutují z řad horolezců a specialistů na výškové práce.

Pomozte, tady jsem…

Dvě hasičská vozidla zastavují na malém parkovišti u kružberské přehrady. Vystupuje z nich šest chlapů. Je nádherný podzimní den. Nehnutá vodní hladina je poseta barevnými skvrnami, jako paleta malíře. Zrcadlí se v ní veškerá ta okolní podzimní nádhera z břehů přehradní nádrže, ale i z vymetené oblohy.

Rudé osiky, hnědavé buky, okrové modříny a nad tím vším blankytné podzimní nebe. Co víc si přát? Jeden z kolegů se po krátké domluvě stává figurantem a slaňuje zhruba do třicetimetrové hloubky. My, zbylí, pak budujeme jednoduchý kladkostroj, který by nám měl za několik okamžiků usnadnit transport zraněného vzhůru, do bezpečí. Je však potřeba se k postiženému slanit. Bude totiž potřeba zjistit rozsah jeho zranění, uklidnit jej a hlavně jej vybavit evakuačním postrojem. Ujímám se úlohy zachránce.

Pohlédnu dolů přes zábradlí a vzduch mi ochladí tvář. To Moravice, která zde znovu nastupuje svou již podruhé přerušenou pouť, mi dýchla svým studeným dechem do tváře. Jak po čtyřiceti kilometrech vyspěla, říkám si, a v duchu vidím její nesčetné pramínky rodící se ve Velké kotlině v Jeseníkách. Teď ale není čas na přírodní lyriku. Je nutno překontrolovat horolezecký postroj, smyčky, karabiny a delší nezbytnosti. Těžko by se mi vracelo např. pro evakuační postroj a ještě hůř by bylo, kdybych si třeba zapomněl „žimary“ (horolezecký materiál nezbytný pro výstup po laně vzhůru).

V reále vše musí navíc probíhat nejen bezchybně, ale i velice svižně, což ale k sobě až tak nejde. U osob dlouho visících v lanech hrozí tzv. „trauma z visu“. Po nesprávném obnovení krevního oběhu, který byl dlouhodobě přiškrcen lany či horolezeckým postrojem, by nahromaděná krev z dolních končetin a odpadní látky mohly být příčinou srdeční zástavy či selhání vnitřních orgánů, především ledvin. Podrobně si můžete o této problematice přečíst například pod tímto odkazem: http://zachrana.patekolo.org/…rno_2009.pdf Proto je potřeba při podobných akcích postupovat velmi rychle, aby popsaná rizika byla již primárně maximálně omezena.

Stav beztíže

Nasazuji rukavice a překračuji železné zábradlí. Poslední kontrola jistícího řetězce. Sedám si do lana a odjišťuji zaseknutou osmu. Osma v laně třením zavoní. U Jirky jsem za pár vteřin. Zastavuji na jeho úrovni a uvědomuji si, jak bylo užitečné, přemístit lano zachránce ještě blíže k lanu zachraňovaného, než jsme učinili při jeho prvním uvázání. Ve volném prostoru totiž není jak se přidržet a člověk se bez možnosti, jakkoli svou polohu ovlivnit, může točit jako korouhvička ve větru. Je to doslova beztížný stav.

Díky blízkosti zachraňovaného, o kterého se mohu zlehka přidržet, se mi brzy daří Jirkovi nasadit evakuační postroj. Je tady však ještě jeden drobný problém. Voda prudce tryskající z prostoru dvou trubek pod námi, ve stěně přehradní nádrže, vydává ohlušující kravál, který znesnadňuje komunikaci. I tak si ale stihneme povykládat o tom, co bychom asi tak mohli dělat, kdyby se ocelové vrata, naproti nichž právě visíme, začala náhle otevírat a na nás se začala valit masa ledové vody…

Ještě horší je to však s komunikací s nástupním prostorem. Brzy si však všichni rozumíme a následuje poměrně rychlý transport vzhůru. Velmi nepříjemné proklouznutí „žimaru“ na laně mi připomíná, že moje nová výbava není zcela ideální a horní oko tohoto prostředku pro jistotu procvakávám ještě další karabinou.

Brzy pak vystupujeme z chladu řeky a stínu přehrady opět do náruče hřejivých paprsků podzimního slunce. Závěrečné zdolání železného zábradlí však dalo tělu také celkem zabrat, a tak jsem nakonec celkem rád, že další variantu záchrany si už vyzkouší můj bratr Bohdan. Alespoň vše mohu v klidu dokumentovat, beze strachu, že se můj foťák rozfláká někde dole o beton.

Z malebné přírody do městské aglomerace

Ačkoliv už naše záchranná akce na přehradní nádrži Kružberk měla převážně charakter technického (průmyslového) lezení, to, co mělo přijít za pár hodin zhruba 35 km dál, ve městě Rýmařov, nás mělo přesvědčit o tom, že se dnes „pobavíme“ ještě lépe.

Přesto, že jsme si na lanech během „účinkování“ v lezecké skupině už leccos zkusili, a možná právě proto, každé oživení našich výcviků je pro nás velmi vítané. Můj druhý bratr, lezecký instruktor Ondřej, nám na dnešek domluvil další záchrannou akci, tentokráte v areálu rýmařovského katru. Tentokrát nás nečekal úvodní sestup ke zraněnému, nýbrž komplikovaný výstup…

Jeřábníkův infarkt

Po příjezdu do areálu katru nám už z dálky padl do oka krásný žlutý jeřáb. Bylo nám jasné, že tady se odehraje náš následující cvičný zásah. Bereme z aut nádobíčko a hypnotizováni železnou konstrukci jeřábu míříme za dalším dobrodružstvím.

První námět, infarkt jeřábníka v malé kabince vprostřed jeřábu, nás nutí vybudovat v podstatě také obdobu jeřábu – kladkostroj na jeřábu. Vysoko nad jeřábníkovou kabinkou vytváříme kladku, a pak, jednoduchým přizvednutím, vytahujeme pomyslného jeřábníka z kabinky. Následuje jeho rychlý transport na pevnou zem, kdy by následovalo předání rychlé záchranné službě. Ta zajímavější část nás však teprve čekala.

Sebevrah na konci jeřábového ramene

Další námět se pro nás stává vyvrcholením příjemného lezeckého dne. Slunce se zvolna chýlí k západnímu obzoru a citelně se ochlazuje. Celý náš lezecký team zatím postává na začátku vodorovného jeřábového ramene zhruba vprostřed výšky jeřábu a naslouchá zadání našeho závěrečného úkolu.

Z dálky musí být naše „jeřábové“ dostaveníčko pastvou pro oči kolemjdoucích, ale tohle v tuto chvíli nikdo z nás nevnímá. Možná, že právě ono krásné světlo zapadajícího slunce, které nabízí skvělou fotografickou atmosféru, mě nutí přijmout roli sebevraha. V příštích okamžicích se tedy stanu člověkem v bezvýchodné životní situaci, který se rozhodl ukončit svůj život skokem z jeřábového ramene. Na konci ramene si však svůj záměr rozmýšlí, ale už mu bohužel nezbývají síly na cestu zpět.

Kolikrát se už právě tohle stalo? Dokonce se mnohdy někteří lidé do podobné role staví zcela úmyslně, za účelem např. vydírání svého okolí. Říká se tomu demonstrační sebevražda. I v tomto případě však může zůstat onen „herec“ jako přikován u nějaké konstrukce, jelikož výška změní jeho předpřipravenou hru ve velmi nepříjemnou realitu.

Při podobných akcích je samozřejmě přivolán i hasičský nebo policejní psycholog, který na místě zajišťuje fundovanou komunikaci se zachraňovanou osobou. Psycholog také doporučuje vhodný postup záchranných prací. Mockrát jsme to viděli ve filmech a párkrát i v reále, ale není nad to, podívat se na to i pohledem zachraňovaného sebevraha. Opatrně tedy vyrážím po úzkém jeřábovém profilu, zakládaje postupové jištění zhruba ve dvoumetrových vzdálenostech.

Ačkoliv jsem řádně zajištěn, není to pro mě nějak zvlášť příjemné, jelikož konstrukce ramene je trojúhelníková a manipulace se smyčkami postupového jištění musí probíhat obouruč, tedy bez třetího opěrného bodu. Stojím tedy na úzkém profilu, cca 15 cm šířky, který je mnohdy mastný od vazelíny. Potřebný klid mi dodává zkušený kolega na druhém konci lana, který mě jistí. Je dobré, mít se na koho spolehnout… Pokud tato opora chybí v životě, je to ještě horší a možná právě takhle může člověk skončit na Nuseláku. Brzy jsem na druhém konci a akce může začít.

Záchranná akce v paprscích zapadajícího slunce

Zajišťuji se svým odsedákem na samém kraji jeřábového ramene a sleduji postup záchranné skupiny. Kluci se rozvážně blíží ke mně. Decimetr po decimetru se krátí vzdálenost mezi námi, vteřinu po vteřině se blíží okamžik mé záchrany. Můj fotoaparát cvaká ve všech pro mě zajímavých momentech. Současně se snažím uvažovat o tom, jaké jsou asi pocity lidí, kteří se z různých důvodů ocitli v nesnázích a takto, jako já dnes, netrpělivě čekají na svou záchranu.

Těžko se do takového rozpoložení skutečně vžít, ale jedno si pokaždé, když se občas ocitám v rolích nejrůznějších figarantů, uvědomuji. Čas se do okamžiku záchrany neskutečně vleče! Často se mi ani nechtělo ani věřit, jak dlouhé dokážou být minuty záchrany, a to na ni čekám bez skutečných zranění, bez opravdových pocitů strachu či podchlazení…

Naprosto opačný pocit máme my, záchranáři. Věřte nebo ne, ale nám se často během záchranných akcí jeví každá minuta jako vteřina. Tedy pokud se vše daří. Horší je to tehdy, když něco nejde. Člověk s něčím vytrvale bojuje, ať už jde o zdeformované dveře havarovaného automobilu, které nejdou ani za nic otevřít, nebo o dobývání se skrze zamčené dveře k požárům. V těchto případech se někdy zdá, že je to už sakra dlouho, a že už by konečně ty zatracené dveře mohly povolit. Jak dokáže být čas relativní…

Konečně jsou záchranáři u mne

Tak, a už jsou u mne. Neodpustím si vytvořit drobné problémy a kolegou Michalem malinko cloumám, asi tak, jak by to mohl udělat nějaká vystrašený týpek v podobné situaci. Po té se ale svěřuji do péče hasičských záchranářů a ti mě brzy zvolna spouštějí z jeřábového ramene dolů. Během spouštění se snažím dělat nějaké snímky z této netradiční pozice. Dokonce se nechávám v jednom místě zastavit, abych pořídil jakési skupinové foto.

„To už skočíš,“ volají na mě kluci a opravdu, ani jsem si nevšiml, že už jsem pouhý jeden metr nad zemí. Společně se všichni zasmějeme. Postupně slaňují dolů i ostatní kluci a všichni se scházíme u paty jeřábu. Společně s použitým lezeckým náčiním pak do svých batohů ukládáme i příjemné pocity z dnešního lezeckého výcviku. Nejenom že se nám vše podařilo a náměty záchrany byly opravdu zajímavé, ale také nám naprosto úžasně přálo počasí. Vždyť na konci října už tady u nás, v kraji zubatých žab, bývají pořádné plískanice. To by pak byl teprve TopEx, říkám si při zpáteční cestě.

V duchu jsem ale docela rád, že dnes ještě nemrzlo či nepršelo. I tak jsme si všichni dali slušně do těla a o nějaký ten adrenalin také nebyla nouze :-)

Foto a text: Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net

Sdílet
Seriál: TopEx - Extrémní výcviky hasičů