Úterý 24. října 2017, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner WAWRZASZEK ISS Leader OK

TopEx – extrémní výcviky hasičů, část XVII: Z výšin do podzemí aneb potřetí ve stejné řece

Kreativita našich lezeckých instruktorů nejspíš nezná mezí, a tak se stalo, že jsme se na naší céjedničce v Bruntále dočkali už potřetí „dvojvýcviku“. Právě o něm bude dnešní pokračování o extrémních hasičských výcvicích s názvem TopEx. S ohledem na použité fotografie je nutno dodat, že jsem onen lezecký výcvik absolvoval dvakrát, a to se dvěma skupinami lezců.

Rozcvička na skalách

I přesto, že „hasičské“ lezení nemá příliš mnoho společného s klasickým sportovním lezením a má svým technickým charakterem blíž např. ke speleologii, všichni členové lezeckých družstev obvykle s nadšením uvítají návrat ke kořenům – tedy jakýkoliv výcvik odehrávající se na skalách. Je to způsobeno především tím, že většina lezeckých skupin fungujících u HZS ČR se rekrutovala z milovníků sportovního lezení.

Okolí Bruntálu je na lezecké terény poměrně bohaté. Vždyť i celé Jeseníky charakterizují stovky nejrůznějších skalních útvarů. Jsou však lezecké terény, které jsou lezci z různých důvodů navštěvovány častěji, než ty ostatní. A právě mezi takové patří i cvičné skály pod hrází vodního díla Kružberk.

Oblíbenost tohoto lezeckého terénu je založena jednak na praktičnosti samotného místa a jednak i na jeho doslova romantického charakteru. Začnu-li tím druhým atributem, z vlastní zkušenosti vím, že muži jsou často mnohem větší romantici, než ženy. Nedávají to sice nějak okázale najevo, např. likvidací květinových záhonků – i v tom je jistý díl romantiky – ale jaksi podvědomě rádi navštěvují krásná místa, či kupují krásné motorky :-). Právě sem a na nich pak berou své drahé polovičky, tedy dokud to děvčata baví…

Přečtěte si další díly unikátního seriálu TopEx na našem webu.

Kružberk, cvičné skály, jejichž dominantou je nejen bezvadná vyhlídka na přehradu, ale i prostorná jeskyně v jejich centrální části, k takovým místům rozhodně patří. Nepřetržité ševelení říčky Moravice, která protéká téměř přímo pod skálou, je už jen romantickou třešničkou na pomyslném dortu. Místo je však navštěvováno také z ryze praktických důvodů. K hlavním z nich patří bezesporu orientace skály jižním směrem. Brzy na jaře, kdy má už mnohý horolezec po lezení pořádný absťák, osychají skály Kružberka jako jedny z prvních. A jsme opět u romantiky. Kdo jiný by tak časně z jara vyrážel na skály:-).

Když nebe brečí

Náš první výcvikový den je deštěm uplakaný. Zastavujeme pod skálou nedaleko velké kaluže. Dveře se otevírají a do interiéru vozidla dýchne vlhký vzduch. První dotek dlaně na mokré skále je sice důvěrný, nikoli však úplně příjemný. Jelikož stále prší, Martin rychle rozděluje úkoly, abychom mohli rychle začít. Dnes je na pořadu test transportních nosítek Spencer („vanička“) z výjezdové výbavy členů JSDH Dolní Moravice, kteří se rovněž našeho výcviku účastní. S testem nosítek přímo souvisí i téma dnešního úkolu.

Zhruba ve třiceti metrech je již jednou zmiňovaná vyhlídka. Právě odtud budeme provádět transport zraněného, nejprve k jedné ze solitérních skalních „věží“, a pak až na pevnou zem. Tým je rychle rozdělen na dvě skupiny, které mají za úkol vytvořit lanovku mezi oběma jmenovanými body v délce cca 2 × 30. Jelikož je to téměř vertikální transport, je třeba nosítka se zachráncem cestou bezpečným způsobem brzdit. Na celé akci však není nakonec nic extrémního. Snad jen kromě deště. Jinak se totiž běhá po skále v lezečkách a za sucha, a jinak v těžkých hasičských Haixech za deště. Jelikož však nijak zvlášť nefouká, dají se nakonec vydržet i ty tři hodinky celkem v pohodě (samozřejmě i díky civilní výbavě).

Důležité je pro nás spíše připomenutí sestrojení traverzu s novým prvkem regulujícím rychlost spouštění a naše první poznatky s použitím pro nás nového typu nosítek. U nás vlastníme „Skeda“. Jelikož jsem v druhé části (směrem na zem) doprovázel zraněné přímo já, tak jen přidám jeden postřeh.

Spencery se poměrně špatně doprovází klasickým spouštěním podél skály. Jde o to, že plast nepatrně přesahující trubkový rám nosítek je velmi háklivý na zachycení o ostré výčnělky skal. Pokud nosítka zůstanou na něčem podobném viset a pokračuje se ve spouštění, nosítka se začínají automaticky naklánět při každém dalším povolování spouštěcího lana. Je nutno okamžitě zastavit. Uvolnění nosítek je pak doslova husarským kouskem.

Je až k neuvěření, jak nosítka zachycená na skále, byť i na malém kousíčku, drží. Kluci nahoře moc nepomohou, takže zachránce musí na stehnech nosítka přizdvihnout, čímž je sice uvolní, ale celá váha zraněného se ve stejném okamžiku přenese na stehenní kosti zachránce. Hrozí zde výrazné riziko zranění, zejména pokud má zachránce chodidla na nerovném povrchu či ve skalní štěrbině. Tohle se na Skedech nestává právě díky jejich oblému tvaru. Na většinu ostatních technik záchranných činností se jistě Spencery výborně hodí. Jen v tomto případě doporučujeme např. asistenci zezdola, kdy kolega může nezávislým lanem dvojici od exponovaných míst odtahovat. Ve volném visu popsaný problém samozřejmě nevzniká.

V nitru přehradní hráze

Po zdárném ukončení akce se přesouváme na kratinkou exkurzi do chodeb nedaleké přehradní hráze. Hráz byla dostavěna v roce 1955 a její výška je přes 34 m. Délka zavodněné plochy je cca 9 km. Zajímavostí je to, že je tady zakázán rybolov. Copak asi pod hladinou plave:-)

V nitru hráze je sice tma, ale neprší tu. Jen občas kape. To na člověka nepůsobí nijak příjemně, když si uvědomí, že ze zavodněné strany je téměř dvě desítky metrů pod vodní hladinou. Průvodce nás ale uklidňuje slovy: „To není prosakující voda, chlapi.“ Malinko tomu odporuje hned následující informace, že hráz není betonový monolit, ale je sestavena hned z několika gigantických betonových bloků. Ty prý zajišťují určitou míru pružnosti, jinak by prý už hráz dávno praskla. Následující technická data vnímám spíše jen okrajově. Ztrácím se někde u výkonů turbín…

Zde, mnoho metrů uvnitř betonu, panuje totiž neopakovatelná atmosféra (V tu chvíli ještě netuším, že si jí dnes ještě do sytosti užiju.). Úzké chodby se sporým osvětlením se zdají být bez konce. Naše kroky vytvářejí fascinující ozvěnu, stejně jako všudypřítomný tikot kapající vody. Úmyslně zůstávám pozadu. Na mnoha místech vlhkých stěn jsou vidět nánosy nějakého vápencového oxidu. Všude je vlhko a neútulně. Kluky doháním až u mohutných dveří z kovu. Následuje ještě prohlídka pstruhů nejrůznějších rozměrů a stáří v „přidružené“ rybářské líhni. Pak se už jen srdečně loučíme s naším průvodcem. Zbývá jen dodat, že komentovaná prohlídka bývá na Kružberku každoročně, a že to rozhodně stojí za to.

Ještě jednou pod zem

Nasedáme do auta a přemisťujeme se k dalšímu dějišti dnešního výcviku, k dávno opuštěnému břidlicovému dolu. Když zastavujme na místě, jsme doslova okouzleni malebným prostředím okolí vstupní štoly. Solitérní borovice se střídají s podzimem zabarvenými břízkami. Prostor mezi nimi je porostlý zelenavým mechovým kobercem. Člověk by se na něm hned pohodlně natáhl. Jen kdyby nebyl tak nasáklý dlouhotrvajícím deštěm.

Marťa nám sděluje, že místo má také bohatou trampskou minulost. Někdejší protitrampské akce STB v oblasti Jakartovic i Kružberka jsou ostatně poměrně známé. Rozděláváme oheň na dávném ohništi. Z návětrné strany je chráněno hradbou z břidlice, kterou zde něčí ruce kdysi dávno umně vyskládaly. Kolikpak trempíků si právě tady připravovalo vonící snídaně. I přesto, že my v plameni trápíme jen nějaké eurošpekáčky z Lidlu, jako by na okamžik kolem zavonělo poctivé cikorkové kafe.

Během stavění našeho nafukovacího krizového stanu jsme však i my na hony vzdáleni dávným trampům, indiánům či kovbojíčkům. Snad jen jedno máme společné. Klukovskou touhu poznávat. Sotva ukládáme naše vybavení do stanu, už už jdeme omrknout vstupní štolu, která odsud zatím není moc vidět. Ještě i z desíti metrů nás o její přítomnosti informuje pouze dřevěné zábradlí. Tak je ukryta v nepropustné spleti zeleně.

Stojíme na jejím okraji. I když štola vypadá celkem nadějně, nějak zvlášť mě v prvním okamžiku nepřekvapuje. Jako kluk jsem prolezl snad každou štolu, kterých je v naší oblasti díky historické těžbě zlata a pyritů nepočítaně. Rozdělujeme se do dvou skupin. Martin definuje výbavu a úkol. Ten zní: bezpečným způsobem prohledat štolu za použití technických prvků a najít další východ. Druhá skupina dostává jednoznačné instrukce pro případ, že by se první parta do určeného času nevrátila. Informaci o naší akci mají rovněž speleologové, kteří se o opuštěný důl „starají“.

V tajemném břidlicovém dole

Po prudkém svahu sestupujeme ke vstupu do dolu. Kdo by to byl řekl, že u nás, ve střední Evropě, můžeme zažívat alespoň vzdáleně pocity, které lze jinak zažít spíše v jižní Americe a jinde. Zelené kapradiny a další vegetace lemující vstupní „hrdlo“ skutečně působí džunglovitě. S každým dalším krokem vzduch začíná stále intenzivněji vonět podzemím.

Jeho vlhkost a chlad ve spojitostí se zelení nad našimi hlavami a přibývajícím přítmím, ještě více násobí náš objevitelský pocit. Konečně jsme s veškerou výbavou stanuli u vchodu do dolu. Zde mě čeká překvapení. Vchod do dolu je poměrně široký. Začíná to vypadat velmi nadějně! Nechávám kluky jít kousek napřed, abych na snímku získal měřítko rozlehlosti vstupní „haly“. Svit čelovek v tom rozlehlém prostoru působí skutečně titěrně. Brzy se dostáváme k úzkému průlezu vstupní mříže. Snažíme se jí propasovat, ale bez sundání batohů s vybavením to asi nepůjde. Kolem je ticho a tma.

Za mříží nás čeká Martin, aby nás upozornil na strmý sráz, který je jen pár kroků před ním. Letmým pohledem se snažím obsáhnout prostor. Strop je až velmi vysoko nad našimi hlavami. Připínám se na lano s dotazem, jestli lano sahá až na zem. S pozitivní odpovědí ještě kontroluji upevnění veškeré své výbavy. Jde se na to…

Do nitra Země

Nástup na slanění je poměrně komplikovaný. Břidlice je díky vlhkosti dokonale kluzká a nenabízí tak obvyklou oporu pro nohy. Proto jdu do toho ze sedu. Slaňování do tmy má vždy trošku více do sebe, než klasika. Představivost člověka může pracovat na plné obrátky. Snažím se rozhlížet kolem, ale svit čelovky zdaleka neobsáhne neznámý prostor kolem mě. Míjím skalní okno, takže jsem na moment i ve volném prostoru.

Teprve pár metrů pod ním se ocitám na kluzké zemi. „Lano volný,“ volám vzhůru. Přesouvám se k jedné ze stěn a prohlížím si postupně svoje okolí. Kužel světla čelovky však odhaluje pouze kousíčky podzemního světa. I tak je jasné, že jsem si ocitnul na dně pořádně velkého podzemního sálu. Kdyby se to tak dalo celé něčím nasvítit, uvažuju v duchu, ale kolega dosednuvší nedaleko ode mě mé úvahy přeruší: „Tak co, líbí?“ „Paráda,“ odpovídám.

Brzy se vydáváme dál, za naším úkolem. Jelikož jsem si prohlédl infoceduli u vchodu, tuším, kterým směrem se vydat hledat druhý východ. Vyrážíme. Břidlice sakra klouže. Musíme dávat bacha, jelikož je také velmi ostrá a zranění pod zemí by byl určitě velký problém. Ještě jedno ohlédnutí k nástupnímu prostoru. Po mokré stěně se vine kamsi nahoru horolezecké lano jako světlá nitka. Je to naše jediné pojítko s bezpečným světem, který známe. Kolmé stěny bez jakýchkoliv stupů napovídají, že tohle by nahoru bez lana nikdo nevylezl.

Během následující cesty uvažuju, co bych tak asi dělal, kdyby se lano ztratilo. Jídlo nějaké máme, takže bychom mohli stavět nějaký břidlicový stupeň, který by nás dostal alespoň do poloviny, ke skalnímu oknu. Materiálu je tu dost, jen bychom na to brzy neviděli. Byla by to hora kamení. Museli bychom se střídat a makat několik dní. Pak by došlo jídlo. Brrrr ošklivá představa. Naštěstí je tu ten druhý východ…

Podzemní turistika

Postupně získáváme představu o tom, že se jedná o poměrně rozsáhlý jeskynní komplex. Různě velké sály jsou propojeny chodbami. Dostáváme se stále níž. Vzájemná podobnost chodeb nás upozorňuje na to, že si musíme dávat pozor na to, kudy jdeme. Naštěstí jsou na stěnách jakési turistické značky. Čísi ruka je tam kdysi nakreslila a nám se teď velmi hodí.

Stopy lidské činnosti vidíme na každém kroku. Na to, že se končilo s těžbou někdy po první světové válce, jsou výdřevy ještě docela zachovalé, říkám s i v duchu. Vypadá to na modřín nebo něco podobného… Některé štoly mají kromě výdřev i ručně vybudované stěny. V úžasu sledujeme, s jakou téměř dokonalou přesností dávní lidé zdi vyskládali. Některým z nás se ani nechce věřit, že tohle naši předci vytvořili. Navíc všechno jen za svitu nějakých lojových loučí či petrolejek! Možná měli hodně času, ale spíš to byla nutnost, co je motivovalo takto makat v nehostinném podzemním prostředí. Stěny mohli sloužit i jako nějaký bezpečnostní prvek před závalem,

Pod nohama jsem náhle o něco zakopl. „Co to sakra je“, říkám si? Koleje! Tak od teď se nám bude orientovat mnohem lépe. Kontroluji místo, odkud se na koleje připojujeme a dále již jdeme po nich. Na zemi přibývá vody. Všímám si, že mírně proudí. Navrhují jít právě tímto směrem. Voda určitě směřuje ven. Naše cesta však končí po několika desítkách metrů. Strop se snižuje a voda prohlubuje. Východ tedy není volný!

Na povrch

Čas plyne, takže se vracíme se zpět. Nechceme, aby kluci nahoře měli o nás strach. Informace o tom, že druhý východ neexistuje, podvědomě zrychluje naše kroky. Nakonec se šťastně ocitáme u našeho lana. Jak je dobře, že tady lano zůstalo, říkám si, a jistě nejen já. Cesta nahoru však také nebude jednoduchá. Výstup po laně s horolezeckou a fotografickou výbavou na zádech určitě zahřeje. Vyrážím. Míjím skalní okno a brzy se ocitám u hrany. Tady to budu zajímavé, říkám si. Jumary narazily na hranu. Zavoněl dural. Jak teď nahoru? Pomáhá až stupačka, kterou si vážu na laně.

Nahoře mě vítá Martin. „Tak, co dobrý?“ „Super,“ odpovídám ovlivněn také tím, že už brzy budeme na denním světle a v teple. Ani po delším postupu však východ nevidíme. Jak to, jdeme určitě dobře, uvažuju v duchu? Vždyť teď už musíme vidět alespoň trošku světla. Brzy mi svitlo – venku se setmělo. Od našeho stanu a svačinky nás dělí už jen stoupání po mokrém blátě.

Konečně nahoře! Na nebi je vidět tu a tam mihotavá hvězda. Přestalo pršet. Skrze prosvítající stan je vidět kluky, kteří už jsou hezky v teple. Jdeme za nimi dovnitř. Jistě bude o čem povídat.

Nápad

Druhý den ráno kuchtíme opět na ohni. Každý uvažuje o něčem jiném. Musíme stihnout ranní nástup na směnu, a tak po krátké snídani ihned balíme stan a lezecké nádobíčko. Cestou zpět je veselo. Navrhuji lezeckým instruktorům, že bychom se mohli s druhou partou jeskyni pokusit nasvítit světelným balónem. Zdá se jim to jako fajn nápad. Mělo by to i určité opodstatnění pro případ opravdové akce v obdobném prostředí. Nasvícení prostoru by bylo užitečné např. při ošetřování i transportu zraněného. Pouze za svitu čelovek by to sice také šlo, ale ideální by to určitě nebylo.

Do podzemí podruhé

Výprava s druhou partou je fajn. Nejenže se setkávám s klukama, se kterýma jsem se dlouho neviděl, ale především se jim vydařilo úplně skvělé počasí. Také budu mít více prostoru na fotografování, jelikož už jsem vše absolvoval.

Na skále Kružberka mají kluci už trošku jednodušší úkol, než mi. Ten zní: vytvořit horizontální traverz pro transport zraněného. To se daří velmi rychle. Všichni se postupně vydáváme po laně do prostoru a zase zpět. Nikdo si to zkrátka nechtěl nechat ujít. Končíme krátkou svačinkou.

Na přehradě tentokrát na nás nemají čas. Opravují nějakou závadu, takže se přesouváme přímo k dolu. Kluci zde tentokrát nespí, takže se jde přímo na věc. Transport poměrně těžkého a drahého materiálu bude asi největší oříšek. Snad to ale bude stát za to…

Budiž světlo

Kluci dostávají zhruba stejný úkol, jako naše skupina, plus nasvícení nástupního stanoviště osvětlovacím balónem. Postupně stěhujeme ke vchodu do dolu centrálu, prodlužovačky, stativ, kompresorek a další výbavu potřebnou pro nasvícení. Centrálu necháváme stát daleko od vchodu, aby nezpůsobovala nežádoucí otřesy, jež by mohli způsobit zřícení břidlice atd.

Na podruhé si to mnohem více užívám. Sleduju kluky a vidím, že i jim se tady opravdu velmi líbí. Ihned po slanění se dáváme do sestrojení osvětlovacího zařízení. Za okamžik odkryjeme tajemství neznámého prostoru. Jen ať se nic nepokazí! Společnými silami soustředěně pracujeme na tom, aby vše klaplo. Celá situace, vystihuje určitý hasičský standart, který se vyskytuje téměř denně s různými lidmi a na různých místech naší republiky. Tým chlapů, z nichž mnozí si občas v civilu ani nemusí rozumět, sjednocuje společný úkol. Dnes je to nasvícení neznámého prostoru, jindy třeba záchrana člověka. Vše ostatní jde stranou.

Je hotovo. Cvakne přepínač a rozbíhá se kompresor. Chvíle napětí…Výbojka nesměle zamrká – a pak už se jen zvětšuje její svítivost. S úžasem sledujeme celý prostor. Naše oči běhají z jednoho koutu do druhého a sledují každý centimetr monumentální síně. Jsme si téměř jisti, že takto to tady ještě nikdo neviděl. V určitém úhlu pohledu se celý strom leskne jako stříbro. Ještě společné foto a vyrážíme hledat druhý východ. Já už o tom vím svoje, ale přidávám se. Světelný balón za námi se stále zmenšuje, až vypadá jako vzdálený Měsíc na setmělé obloze. Opět se s bratrem opožďujeme, až nám kluci úplně zmizí z dohledu.

Pak zhasínáme čelovky. Posloucháme. Genius loci tajemného místa nám vstupuje hluboko do našich duší. Fantazie začíná pracovat. Vzdalující se kroky našich přátel se zvolna mění v úhozy kladívek upocených mužů; jejich tlumené hlasy přestávají být srozumitelné, jakoby sem k nám z veliké dálky zaznívala sudetská němčina; ve vzduchu je cítit spálený parafín. Kolik tragédií se tady asi odehrálo, kolik lopotných dní právě tady horníci dřeli, aby zajistili skromnou obživu svých rodin. Není to úplně příjemný pohled do minulosti….

Rozsvěcujeme své čelovky a vydáváme se za klukama. Pod nohama jsem náhle o něco zakopl. „Co to sakra je“, říkám si? Koleje! Dál to už znáte…

Foto a text: Štěpán Mikulka
www.ordinaryangels.net

Sdílet
Banner DrägerCZ 970