Pátek 25. května 2018, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner ZHT OK

Hasiči v Iráku

Naše práce je náročná, ale hasit ve válce je peklo.

Tento článek je psán jako pocta našim iráckým kolegům. Každý z nás si občas sáhne až na dno svých psychických i fyzických sil. To, co zažívají hasiči v Iráku, zemi, která byla dlouhodobě zužována totalitou vlády diktátora Saddáma Husajna, si však nedovede představit nikdo z nás. Zásahy bez výstroje, kvalitních resp. funkčních požárních automobilů, do toho všeho střelba, výbuchy bomb atd. Je to prostě peklo na zemi.

Již za dob vlády Saddáma Husajna se iráckým hasičů žilo velmi špatně. Mizivé výplaty, nedostatek jídla, sociální podmínky celkově hrozivé. V dobách, kdy se u nás u hasičů začalo používat prvních kvalitních osobních ochranných pomůcek z Nomexu, tak v Iráku se stále hasilo v triku a sandálech! Ne, není řeč o nějakém šíleném dobrovolném sboru, ale např. bagdádský profesionální sbor, stejně jako ostatní, na tom byl takhle zoufale. I když měl 35 relativně fungujících požárních stanic, pracovní podmínky hasičů – to bylo a je dodnes otřesné. Za dob Saddáma, když se některý hasič ozval, že by chtěl lepší výstroj, hrozilo mu zastřelení. Připadá vám to jako hloupý vtip? Věřte, že je to pravda. I proto se mnoho z amerických, britských, italských či japonských hasičů, kteří jsou v dnešní době v Iráku v rámci Iraq Fire Rescue Coalition Mission, podivovalo nad tím, že velké množství jejich domáckých iráckých kolegů má nezhojené popáleniny a i další zranění. Na dotaz, zda to mají od zásahů, jim bylo sděleno, že ano. I když nemají vybavení a ochranné pomůcky, jsou to stále hasiči a lidé od nich očekávají pomoc a neptají se, zda se jim může něco stát. Obyčejní občané Iráku na tom jsou také bídně.

Rovněž i požární automobily, tedy spíše to, co z nich zbylo, působilo velmi skličujícím dojmem. I když se jednalo o kvalitní podvozky jako např. japonské Hino, Dafy, MANy i ROMANy, Mercedesy, na kterých byla namontována neméně kvalitní požární nástavba od renomovaných firem jako je Rosenbauer, Silvani apod., jejich stáří, ale také v neposlední řadě i válka, udělalo své. Jsou to ve své podstatě vraky. Když se zamyslíte, v jakých podmínkách byla požární vozidla provozována, není čemu se divit. A třeba o nějakém servisu nemohla a de facto dodnes nemůže být ani řeč. Běžná údržba se prováděla a provádí za opravdu spartánských podmínek s naprostou absencí náhradních dílů i nářadí. Když to jednoduše shrnu, být v Iráku hasič za dob Saddáma nebylo jednoduché. I když v posledních letech jeho vlády se situace začala lepšit. Myslíte, že dnes se hasiči mají lépe? Pokusím se na toto odpovědět v několika následujících větách.

Tak tedy : přišla další válka (myšlen je rok 2003), invaze americké armády, svržení diktátora Saddáma Husajna a relativní svoboda v zemi. Zní to idylicky, ale jaká je realita, to jistě víte všichni z médií. Místo toužebně očekávané svobody přišlo rozčarování v podobě atentátů, podnícených vírou. Nová doba se tak hasičů dotkla víc než výrazně. V něčem pozitivně, v něčem negativně. Začněme tedy tou lepší stránkou věci. Díky válce a nově nabyté ,,svobodě,, se do Iráku dostalo i mnoho hasičských vojenských jednotek koaličních spojenců. Zejména z USA a Velké Británie. Hasiči koaličních sil začali své irácké kolegy cvičit v odborných dovednostech a v rámci Iraq Fire Rescue Coalition Mission bylo dodáno také mnoho nových požárních automobilů, jejich ovládání bylo také součástí výcviku. Započalo se i s obnovou požárních stanic, kterých se po celé zemi renovuje více jak 200. Během invazní války jich byla většina zničena, ty, které válka nepostihla, dodělalo následné rabování. Chybělo v nich sociální zařízení, okna, dveře, netekla voda, o elektrických rozvodech resp. z jejich stavu by naše vyhláška 50 asi padla na znak. Vybavení bylo prostě zničeno či ukradeno. Mobilní požární technika byla díky zásahům ve válečném stavu téměř na rozpadnutí. Co se však u hasičů 100% zlepšilo, je jejich vybavení OOPP. Osobní ochranné pracovní pomůcky jim dodalo mezinárodní společenství. Z USA, V.Británie, Francie, Německa, Itálie, Japonska a dalších zemí bylo dodáno několik tisíc kompletů zásahových oděvů z Nomexu, zásahová obuv a přilby, čímž se dosáhlo pochopitelně obrovského zlepšení ochrany hasičů. Co se týká samotného výcviku, tak ten nebyl a není prováděn jen hasiči spojenců, ale třeba příslušníci letištního sboru Saddam International Airport, dnes jen Bagdad International Airport, jsou školeni a cvičeni ve výcvikovém centru Aviation Rescue and Firefighters v Ománu. A to díky přísným bezpečnostním normám pro provoz civilního letectví v mezinárodní sféře. Hasiči z Basra International Airport jsou školeni kolegy z RAF. Hasiči resp. letectvo Velké Británie a její státní i vojenské sbory se podílejí i na jejich technickém a materiálním vybavení. Do Basry bylo mimo jiné zakoupeno 7 ks požárních vozidel Mercedes Actros s nástavbou Rosenbauer. Mobilní technika v celém Iráku je díky spojencům dnes v dobrém stavu. Iráčtí hasiči používají zejména vozidla firem Sides a Silvani. Jedná se ve velké míře o obdoby vozidel našeho prvního výjezdu a také o velkokapacitní cisterny. Výšková technika je dnes mimo jiné např. od firmy Bronto s úpravou Sides. Tyto kvalitní automobily, tedy některé z nich, pořídil ještě starý Saddámův režim, ale ekonomické embargo zasáhlo i pole irácké požární ochrany, tak mnoho z těchto již objednaných vozidel nemohlo být odebráno. V zemi dnes najdeme i vozy od turecké firmy Volkan. Iráčtí hasiči jsou velmi vděční za jakoukoliv pomoc, při výcviku plně projevují svůj zájem o tuto práci, poznání pracovat s moderní technikou atd. Novináři bylo dotázáno několik zahraničních hasičů, zda se jim podařilo např. navázat i přátelství s někým z řad iráckých hasičů. Odpověď byla jednoznačná. Ano, vždyť jsme všichni hasiči a nějaké náboženství nemůže vytvořit překážku v naší práci a tedy i v přátelství. Z vykonané práce byla radost oboustranná. Z materiální pomoci rovněž. Mnoho zahraničních hasičů tam tzv. našlo sama sebe. Pomoc bližnímu a zvláště kolegovi, to je prostě věc, která je blízká snad každému hasiči. Takové Japonsko pořídilo pro Irák 70 nových požárních vozidel a zajistilo pochopitelně i vyškolení jejich osádek. USA se postaralo o obměnu vozového parku na Saddam International Airport, dnes tedy Bagdad International Airport a opravu stanice. Všichni se prostě snaží dělat maximum pro dobro věci.

Abych se zde nerozepisoval jen o utrpění iráckých kolegů. V počátku invaze spojenců v roce 2003, kdy byla požární ochrana Iráku velmi zdecimována, se o ni staralo několik vojenských jednotek z USA a Velké Británie. Letecky bylo do Iráku přepraveno kromě vojenské obrněné techniky také mnoho požární techniky. Američané v Iráku resp. ve městech Bagdád a Kirkůk na leteckých základnách mají do dnešních dnů vybudovány požární stanice, na nich slouží výhradně jejich vojáci včetně klasické americké techniky jako např. těžké letištní speciály Oshkosh 3000, P-19 atd.

Během spojenecké invazní operace zahynulo jak na irácké, tak i na zejména americké straně mnoho vojáků i civilních obětí, mezi nimi i několik hasičů. Čest jejich památce!
Sdílet
Banner Dobráci sk