Pátek 19. dubna 2019, od 07:00 bude sloužit směna B. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.
Banner WAWRZASZEK ISS Leader OK

V čem se jezdilo k zásahům v dobách nedávných

Požární jednotky a jejich členové či příslušníci za dob minulého režimu neměli o ochranných pomůckách, tehdy již běžně používaných v zemích západního světa, ani potuchy.

Ano, třeba ostravští požárníci měli již za komunistů dýchací přístroje Dräger, při čemž zbytek republiky pomalu ani nevěděl, co to je, v Praze bylo zkušebně několik přileb Dräger/Gallet, ale to bylo tak vše.

K zásahům se jezdilo v tzv. modrákách, čili monterkových kalhotách a blůze pro pracovníky PO, na nohou požárníci nosili kanady či půlitry, hlavu kryla přilba PZ 3 či novější PZ 11, které se přezdívalo „Kalimero“. Představa o nějakém zásahovém kabátu byla tehdy utopii.

Na západě hasiči měli alespoň kožené zásahové komplety a někde i předchůdce dnešních nomexů. Ostatně vlákno nomex není ničím novým. V ČSSR měl požárník k dispozici tehdy maximálně kabát, resp. ochranný plášť, tzv. boják či „sedmiosmiňák“.

Nutno říct, že plášť nebyl určen přímo na požáry, i když se v něm hasilo. Ale tehdy toto nikdo neřešil, protože se likvidace požárů prováděla zejména v běžných modrákách, jak je uvedeno výše, předchůdci dnešní PS II.

Ochranný plášť požárníků

Sloužil jako ochranná pomůcka pro příslušníky požární ochrany. Chránil je před deštěm, mrazem a jinými vlivy, které se mohly vyskytnout u zásahu nebo jiné činnosti.

Ochranný plášť byl zhotoven z šedé impregnované bavlněné plachtoviny, opatřené odepínací kapucí. Uvnitř byla odepínací teplá vložka z vlněného sukna.

Jedno se o plášť jednořadý se zapínáním na pět knoflíků. Měl otevřený ležatý límec, pod který se zapnula kapuce. Na předních dílech byly prostřiženy dvě lištové kapsy. Na ramenou pak všita dvě poutka pro možné připevnění nárameníků. Každý z rukávů byl opatřen větrným chráničem.


Ošetřování a údržba ochranného pláště dle návodu

Po každém použití musel být celý plášť řádně vyčištěn, následně usušen, ne však na přímotopných tělesech nebo slunci. Při chemickém čištění jej bylo nutné znovu impregnovat.

Pláště byly ukládány jen čisté a zkontrolované, zdali mají všechny knoflíky a také v pořádku švy. Jejich uložení muselo být v suchých a větratelných místnostech, neboť jinak hrozilo napadení plísní, vedoucí ke znehodnocení pláště.

Foto a info: redakčně upravený text Oldřicha Sedláčeka, časopis Požární ochrana, č. 7/1989, Jiří Vacina

Sdílet
Banner eurofire_tubus OK