Pondělí 8. března 2021, slouží směna A. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

Univerzita vyprošťování – speciál

Nechal jsem se vyprošťovat. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak se asi cítí člověk, který leží v autě a čeká na pomoc, až jej vytáhnou záchranáři.

Scénář byl jednoduchý. Měl jsem předem určenou polohu těla v havarovaném vozidle, tak jak bych se po skutečné nehodě pravděpodobně nacházel. Také jsem měl specifikované zranění. Byl jsem při vědomí, špatně se mi dýchalo, cítil jsem bolest mezi lopatkami a necítil jsem nohy. Ještě jsem se ptal rozhodčích, jak moc se mám vžívat do role a chtít komunikovat se zasahujícími hasiči? Bylo mi řečeno, abych komunikaci nechal na nich a sám nevyvíjel aktivitu.

Když jsem se poprvé vsoukal do auta nebylo mi zrovna příjemně. Všude okolo byla spousta střepů, ležel jsem na zádech a čekal. Čekání v reálném čase nebylo nijak dlouhé (asi 2 min.), ale mně se v tu chvíli zdálo nekonečné. Bylo mi vedro a dost silně mě tlačil bok sedačky do zad, jak jsem se vedle ní napasoval. Najednou se ozvaly kroky a hlasy. Někdo mě oslovil. Trochu úleva. Pár dotazů co mi je, a hlavně ujištění, že mně dostanou ven. Pak hlas zmizel. Zase trochu sám. Slyším hlas jak udílí pokyny. Najednou se vedle mně objevuje hasičská přilba. Hasič vysvětluje, co se mnou bude dělat. „Nasadím vám krční límec, abyste si neporanil krk“. Někdo mě chytá opatrně za hlavu a podsouvá pod krk nějaký předmět. Pak mi ho omotává kolem celého krku. Najednou se vedle mě ozývá skřípění plechů. Nevím co se děje. Ptám se, co to je? Do očí mi padá nějaký prach (naštěstí mám ochranné brýle) trocha prachu mi padá i na obličej. Raději mlčím. Později pode mne posouvají nějakou podložku a postupně vytahují opatrně ven. Najednou mi do obličeje prudce svítí slunce. Jsem dezorientovaný, nevím, kde jsem (a to jsem si do auta vlezl sám). Od nasazení krčního límce se mnou již nikdo skoro nekomunikuje, jen mi někdo řekl, že mně budou vytahovat.

Další zkušenosti. Při dalších pokusech o mé vyproštění jsem se setkal s různými přístupy. Někteří hasiči si zjistili jen základní informace o tom, co mně bolí a dál se mnou nemluvili. Nejlépe jsem se v roli oběti dopraní nehody cítil, když mě vyprošťoval někdo, kdo mi stále říkal co se bude dít. Bylo to velmi důležité. Najednou jsem věděl, že ty zvuky za mou hlavou jsou vyprošťovací nůžky které stříhají sloupek, že ta deka, kterou mi dávají přes hlavu neznamená, že jsem mrtvý, ale že mě přikrývají, aby na mě nepadala rez. Jindy se mi stalo, že ve snaze nasadit mi krční límec mi hasič zacloumal hlavou takovým způsobem, že mě začal bolet krk i když jsem byl ve skutečnosti nezraněn. Nechci, aby tento článek vyzněl jako kritika zasahujících hasičů, jelikož si jejich práce vážím a vím jak je náročná (zvláště u těžkých dopravních nehod). Chtěl bych dát hasičům zpětnou vazbu, jak člověk prožívá jejich zásah, i když je „jen“ cvičný.

Na závěr jen pár postřehů, toho co by vám, ale i obětem dopravních nehod při opravdovém vyprošťování mohlo pomoci.

o Ihned navažte kontakt se zraněným.

o Mluvte se zraněným. Ví, že není sám.

o Pokud je to možné buďte se zraněným celou dobu, pokud půjdete pryč, tak ho informujte – zbytečně se u zraněného nestřídejte.

o Říkejte zraněným, co budete zrovna dělat, každý nový zvuk či pohyb je znejišťuje.

o Nemusíte být psychologem! Popisujte vaší činnost či vašich kolegů.

o Nedávejte planá ujištění, neslibujte, to co nevíte.

Ještě dovětek. Nedávno jsem se setkal s člověkem, který na vlastní kůži prožil dopravní nehodu. Dodnes si z ní pamatuje vše, i když ještě v autě před vyproštěním upadnul do kómatu.

Autor textu: npor. Mgr. David Dohnal, psychologická služba HZS Olomouckého kraje
Sdílet