Středa 24. dubna 2024, slouží směna A. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

O čem se v novinách nedočtete

Profesionální záchranáři musí denně čelit nejrůznějším složitým situacím a těžkým lidským osudům, ke kterým se společnost mnohdy chová přezíravě, ale my je řešit musíme.

Práce profesionálních záchranářů je opravdu mnohdy nepěkná a o velké části zásahů se veřejnost nikdy nedozví. Když se zeptám lidí, jaké případy mají spojené s hasiči, tak mi v drtivé většině poví o největších požárech, strašných nehodách a o povodních… Ani se tomu vlastně nedivím, protože vím, že sám zveřejňuji „jen“ deset až patnáct procent všech výjezdů profesionálních hasičů ve Zlínském kraji… a co další události?

U dnešní mediální (společenské) objednávky stále platí, že pokud nejde o mrtvé, těžce zraněné nebo velké škody, jako by snad případ ani neexistoval. V závalu informací a nejrůznějších událostí už pomalu přestáváme vnímat něco jiného než jen skutečné „hrůzy“ a přes média se k veřejnosti navíc dostanou už jen maximálně záchrany zvířat nebo opravdové kuriozity.

Ale co ty zbylé příběhy, které jsou na denním pořádku? Příběhy lidských osudů poznamenaných nepříjemnostmi každodenního života. Možná je ani v záplavě vlastních problémů nechceme mnohdy vidět. Profesionální záchranáři je však musí řešit.


Takový typický případ společného zásahu hasičů, zdravotníků a policistů se stal v sobotu 29. 7. 2006 ve Zlíně. Zdravotnická záchranná služba nás dopoledne požádala o pomoc při vynesení zraněné pacientky z uzavřené budovy a haly v bývalém areálu Svitu. Hasiči byli na místě do pěti minut a po celou dobu zásahu a pomoci jen nevěřícně kroutili hlavami. Uvnitř jedné z hal byla zdravotníky ošetřována žena, která zde přebývala v naprosto nelidských podmínkách, v odpadcích a bez jakéhokoliv základního sociálního a hygienického zázemí. Ano, bezdomovkyně. Kolem ní poletovali její dva kamarádi, kteří měli problémy i sami se sebou, ale nelze jim odepřít snahu o pomoc.

Zdravotníci se do haly protáhli rozbitým oknem, které svou funkcionalistickou podobou připomínalo zlaté časy Bati. Jedna věc je dovnitř a druhá ven. Žena měla v levé noze těžkou infekci a s podezřením na gangrénu musela být rychle převezena do nemocnice. Oteklý stav její nohy však nedovoloval protažení přes okno, a tak nastoupili hasiči, kteří násilím odstranili zámek na vratech haly. Přes hromadu odpadků už snad bude její transport snadnější. Běžné zásahové rukavice nestačí, a tak si hasiči i policisté nasazují ochranné gumové lékařské rukavice.

Ošetřování zraněné ženy bylo velmi dramatické. Na běžný nezájem a odmítání jsou záchranáři zvyklí a hned tak je něco nerozhází. Tohle však bylo silnější kafe. Žena i přes bolesti stačila postupně napadnout jak zdravotníky, tak i hasiče a policisty. Přetahovaná přerostla v zápas a o dramatické chvilky nebyla nouze. Záměrně se teď vyhýbám slovním komentářům, protože jednak jsem sám některým slovům nerozuměl, neboť je nemám ve svém slovníku, ale hlavně to jsou slova nepublikovatelná.

Výsledná scéna: lékařka přikládá obvazy a sedm chlapů se snaží zraněnou udržet v relativním klidu. Za stálých nadávek, výhrůžek a řevu je žena nakládána do transportního vaku a z hromady odpadků a nepopsatelného zápachu je vynášena na denní světlo. S transportním lůžkem se nedalo přijet k hale, a tak je žena nesena kolem haly a dírou v plotě až na příjezdovou silnici.

A tady začíná druhé dějství. Jakmile byla zraněná položena na lůžko a ucítila příležitost veřejného místa, tak se hned projevila. Již tradičním řevem nejdříve začala volat o pomoc. Bez odezvy. Zkusila jinou variantu – volání o pomoc policie. Když se dostatečně vykřičela a upoutala pozornost několika vyděšených kolemjdoucích, tak jí jeden policista klidným, důrazným a stejně jadrným slovníkem vysvětlit, že je na místě a co si o tom myslí. Ženě tak pravděpodobně nezbylo nic jiného, než se rozhodnout pro vrchol představení, a to pořádnou hysterickou scénu.

Excelentní text a slovní smršť předčila snad jen kreace prvků akrobacie, kdy se ženě podařilo uvolnit ze dvou bezpečnostních popruhů a musela být navíc přivázána za ruce na několika místech. Slovní vyhrožování už nikdo nevnímal a transport do nemocnice se neobešel bez osobní účasti jednoho z policistů v sanitce. Chyběl snad jen potlesk na otevřené scéně od přihlížejících.

A výsledek? Zdravotníci, policisté i hasiči v obavě o nakažení infekcí. Na nadávky a vyhrožování co nejrychleji zapomenout. Otázky o skutečné pomoci takovým osobám. Proč se někteří lidé dostanou do takové situace a proč jim máme vlastně pomáhat, když naši pomoc odmítají svéprávní dospělí lidé.

Závěr? Je to naše práce. Ano, musíme takovým lidem pomáhat. Ano, musíme snášet nejrůznější nebezpečí a na takové výjezdy nelze pohlížet jako na zbytečné.

Odměna? Když se třeba lékařům nepodaří zachránit ženě nohu, tak jí zachrání život.

Takových a podobných příběhů jsou v našem kraji desítky a možná stovky. Nikde se o nich nepíše, málo se o nich mluví. Čas od času čteme o bezdomovcích v kanálech, v teplovodních kolektorech a o jejich úmrtích ve vodě nebo pod sněhem. Nikdo je nemá rád, nikdo jim moc nechce pomáhat, nikdo je nechce mít za sousedy.

Opravdu nepěkná je mnohdy práce záchranářů. Mnoho z nich proto nemá problémy s manipulací mrtvých těl a vyprošťováním zraněných po těžkých dopravních nehodách, ale někdy je daleko víc zabolí takové obyčejné příběhy lidských osudů.

Zdravotníci, hasiči, policisté i strážníci by mohli takových příběhů navyprávět na celou tlustou knihu.

Kdo z nás má však o to zájem?


kpt. Bc. Ivo Mitáček
tiskový mluvčí
HZS Zlínského kraje
Sdílet