ITFAIYE aneb návštěva Tureckých hasičů

Při své návštěvě Turecka jsem samozřejmě nemohl zapomenout i na hasiče. Proto jsem si u hotelu ve městě Alanya s kolegou vypůjčil malý motocykl a vydal se směrem, kde měla být hasičská stanice.

Samotná cesta na skútru městem je opravdu nevšední zážitek, každý troubí, prakticky se moc nedodržují žádná pravidla a jízda na červenou je běžná. Každopádně nám se podařilo zhruba po 10 kilometrech dojet k učenému cíli, kterým byla námi hledaná stanice.

Při příjezdu před stanici byla brána otevřená, nic nám tedy nebránilo vstoupit dovnitř. Opravdu velkým překvapením bylo vlídné přijetí, kterého se nám během chvilky dostalo.

V chládku sedělo asi pět hasičů, kteří neměli problém s focením a povídáním – právě povídání pro nás trochu problém byl. Během chvilky jsme totiž zjistili, že anglicky se moc nedomluvíme. Naštěstí byl velitel směny původem z Bulharska – uměl perfektně rusky, takže naše veškerá konverzace probíhala v ruštině. Během rozhovoru nám samozřejmě byl podáván tradiční turecký čaj.

Naše první otázky směřovaly k tomu, jak to chodí u kolegů, zda na tom jsou lépe či hůře než u nás, kolik jich na směně slouží a jaké mají vybavení.

V den návštěvy byl zrovna výplatní den a tak nám ochotně jeden z hasičů ukázal výplatní pásku, na které měl částku ve výši 1000 dolarů, což jsou na tamní poměry slušné peníze.

Na stanici pracuje celkem 36 lidí, z toho 8 na jednu směnu. Výhodu mají tamní hasiči oproti našim v tom, že mohou být zaměstnáni v další práci – například jeden z hasičů nám sdělil, že po své směně jde dělat policistu.

V Turecku se většinou dovoláte hasičům na čísle 110, v oblasti Alanya ovšem na námi známém čísle 112. Díky tomu, že je stanice úplně nová (před měsícem otevřená), vybavena novou technologií a jezdí sem spousty evropských turistů, byla zde zavedena právě linka 112.

Bohužel nejsou v Turecku žádní dobrovolní kolegové, kteří by profesionálům kdykoli pomohli.

Teď již k samotné stanici: v přízemí se nachází dvě stání pro vozidla (díky tomu, že v zimních měsících se pohybuje teplota okolo 15 stupňů, není potřeba vozidla garážovat), ostatní vozidla stojí venku na dvoře.

Celá budova je podsklepená, v suterénu se nachází posilovna, sklad s technickým vybavením, sociální zázemí, šatny a modlitebna.

V přízemí je kancelář velitele směny a denní místnost. V prvním patře je moderní kuchyň s jídelnou, učebna ve které probíhá každý den v dopoledních hodinách školení a pár místností.

Ve druhém patře se nachází dispečink, kancelář velitele útvaru a několik prázdných místností, které budou postupně vybaveny. Novota je vidět na každém kroku. Středem budovy je veden výtah. Samozřejmostí stanice je i skluz. Všechny místnosti jsou také klimatizovány.

Na závěr jsem si nechal představení vozidel. Samozřejmostí je výšková technika, která je stejná jako u nás. Na stanici byl k vidění automobilový žebřík na podvozku Iveco Magirus s dostupnou výškou 37 metrů.

Velkoobjemová cisterna vozí 15 000 litrů vody. V Turecku je vody nedostatek, na stanici je hloubkový 60 metrový vrt a pokud je potřeba, jezdí se pro vodu tam.

Další vozidla jsou klasické cisterny, jako je tomu u nás. Při požáru v horách se používají i čerpadla, která jsou na jedné z fotografii – toto jsou starší typy. K vidění jsou zde i nová přenosná čerpadla, které známe z našich zemí.

Celkově na mě Turečtí kolegové zanechali dobrý a velice kamarádský dojem.