Středa 12. května 2021, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

Mé trampoty s hasičskou Avií

Vyprávění bývalého strojníka a kolegy o strastiplné cestě z počátku 90. let minulého století s legendárním automobilem pražských drážních hasičů, přezdívaným dle svého označení „hávéčko“.

Odjížděl jsem valníkovou Avií s rokem výroby 1973, snad to ještě byl Saviem, u nás značený jako hadicový vůz, odtud termín „hávéčko“ v půl šestý večer z tehdejší hasírny pražských drážáků v Petrohradský ulici ve Vršovicích do Český Třebový, kde jsem měl přespat na hasičárně a ráno měl se mnou jet strojní technik převzít gumy do Tatry Kopřivnice.

Z Vršovic jsem dojel daleko, do Strašnic – Úvalská ulice, kde mě komplet vypadly všechny táhla od plynu včetně čerpadla. Vyžvejkaný kloubky jsem všeličím posvazoval a po půl osmý pokračoval v cestě. Před devátou jsem se blížil k Poděbradům, kde jsem byl prosvícen kamionem, abych lépe viděl na nabouraný auto š120 v pankejtu. Zastavil jsem a z dotyčného Poláka jsem doloval informace o jeho zdravotním stavu. Po zjištěni, že to z něj táhne jako ze sudu, jsem se dál neptal a požádal řidiče, který za mnou zastavil, aby přivolal policii. Bohužel nymburská dopravka kdesi cosi řešila, a tak jsem na místě setrval do půlnoci, kdy si to převzali a mě poděkovali se slovy, že můžu jet dál. Polák měl radost, neboť nějaká promile ubyla. Pokračoval jsem a cestou několikrát čistil skleničku, protože to, co bylo v nádrži, snad ani nafta nebyla.

Po pátý ráno jsem uviděl drážní hasičárnu v Třebový, kde ani celou noc nespali, protože nevěděli, kde jsem. Psal se rok 1991 nebo 1992 a telefony jako dnes tolik nebyly, o mobilech nemohla být už vůbec řeč, neb to nikdo v tu dobu ani neznal, že. V půl osmý mě probrali z bezvědomí a vrazili do mě něco kofeinu, abych se s technikem vydal vstříc dalším dobrodružstvím. K mému překvapení však cesta v prosluněném pátečním dni probíhala v pohodě a řezali jsme to krajinou místy i 75 km/h. Ve dvě hodiny zapískali brzdy před branami Tatry Kopřivnice.
V dobré náladě odpovídám vrátnému, že jsme skutečně přijeli pro gumy na tatru. Po jeho několikátém ujištění, že ve skladu jsou skutečně do půl druhý, jsem začínal nejistět a vlhly mně oči. Někdo nám to holt zapomněl oznámit. A tak jsem prosil, ať tam zavolá, že nás čekaj. A čekali. I nakulil jsem plnou korbu gum, technik to podepsal a vyrazili jsme na cestu zpět. Ani nevím přesně kde vystoupil, ale rozhodl se vrátit vlakem, že to bude rychlejší.

Po předešlých zážitcích jsem avii sešlápnul na podlahu a se slovy „do Prahy ti ty svině nepovolim“ jsem jel pouze se zastávkami na lidskou potřebu. Neuvěřitelné, ale stroj se řítil ku Praze a díky tomu, že jsem cestou tankoval normální naftu a ne tu od nás ze sudů, jsem ve dvacet dva nula nula stanul zpět ve Vršovicích na stanici…

Pro Požáry.cz ze vzpomínek na roky prožité u drážních hasičů v Praze vydoloval „tatrablázen“

Pozn. na závěr: text není nijak redakčně upravován. Zmiňované vozidlo s rokem výroby je stále ve službě u HZS ČD, nyní již několik let na požární stanici Kralupy nad Vltavou. Na 34 let vypadá po mnoha generálkách stále „dobře“.

-wap-
Sdílet