Hasič, ten tvrdý chleba má…

Jsou obory, které svojí podstatou jsou spíše posláním než povoláním. Mezi takovéto patří i profese hasiče. Stále si nedovedu představit vypětí a náročnost této práce v globálu ubíhajících dní, ačkoliv jsme mohli, v počtu 6-ti žen a jednoho muže-řidiče a velitele, sledovat z blízka jejich jeden celý den.

Jako jedna z členek ženské výjezdové jednotky sboru dobrovolných hasičů Doubek jsem měla možnost trávit 24 hodinou službu u profesionálních hasičů v Českém Brodě. Řidiče trambusu nám dělal, jako již podruhé při této příležitosti, Karel Čadil, sám starosta SDH Doubek a zástupce velitele naší výjezdové jednotky, který jako jediný zástupce z mužské populace našeho sboru s námi mohl jet, protože je pohodář a je u něj největší šance, že nás nechá opravdu vyzkoušet si na vlastní kůži všechno, k čemu nás hasiči pustí. A taky vlastně musel, protože z nás holek nikdo nemá řidičák na náklaďák.

Nevím jak vy, ale já mám utkvělou představu, že by má první pomoc mohla být zároveň tou pomocí poslední. Bylo naprosto úžasné, že jsme si mohly, za odborného dohledu a vysvětlování, vyzkoušet vystříhat z auta „zraněnou“ řidičku a dát jí první pomoc. Vše v zásahových oblecích, botách, helmách a rukavicích. Při 30°C vedra jsem to pocení, v kabátě a helmě, ryze žensky pojala jako odtučňovací kůru a zvedání těžkých hydraulických nůžek a rozpínáku značky Lucas jako namáhání, již tak dost ochablých svalů. Přesvědčila jsem se, že nosit zásahové oblečení a fyzicky pracovat je opravdu, ale opravdu pro zdatné jedince. A to jsme pracovaly bez nutnosti rychlého zásahu. No to už si pak vůbec nedovedu představit! Zůstala po nás hromada plechu, propocená trika a mé konstatování, že se večer určitě nehnu.

Než jsme se stihly zmátořit z tohoto praktického školení, byl nám tlampačem dispečerkou z Kolína vyhlášen požár. To jsme netušily, že jde o taktické cvičení. „Náš“ Karel však ano. Reagoval tudíž samozřejmě disciplinovaně, ale ženské osazenstvo bylo, jako když střelí do vrabců. Rychle jsme se opět oblékly do všeho zásahového, pěkně již propoceného, a vyvalily se do trambusu, který jenom „popojel“. Vlastně „jakoby hořelo“ přímo v 1. patře hasičské zbrojnice. Rozhodily jsme hadice, dvě z nás nasadily „dejcháky“, vzaly hadice pod křídlo a mazaly do prvního patra. Další, také s dýchací technikou, hupkala v doprovodu profíka k požáru po žebříku přes balkón. Tři bez dýchací techniky se podělily o posty strojníka, spojky a obsluhu rozdělovače a Karel byl velitel zásahu. V rámci vyhodnocení taktického cvičení jsme se dozvěděly, že nám schází vysílačky, vazáky (ty jsme zapomněly v přívěsu PPS 12) a žebřík, který máme a jenž zřejmě unese akorát naší drobnou Čebusku – a i ta se na něm pěkně houpala, je pro tyto příležitosti nevhodný. Svého jsme se ale zhostily, když ne perfektně, tak alespoň důstojně. Hasičům v očích hrály velmi veselé ohníčky.

Po obědě, na který jsme se pomalu doploužily, jsme se usadily v promítací místnosti ke zhlédnutí instruktážních školících filmů „Jak se chovat při požáru jako laik“ a „Bezpečnost práce s motorovou pilou a křovinořezem“. Tu část s křovinořezem jsme již neviděly. Při zvolání „holky jedem, tohle není cvičení“ jsme, již ne úplně zcela organizovaně, ale docela rychle, věděly co dělat. Stejně jsme ještě pantofle a mobily ztrácely cestou po schodišti, protože skluzem, jako chlapi, jsme opravdu nejely. Při představě, že bychom se možná v té díře „zašprajcly“ nebo se tyče pustily dřív, jsme radši zvolily jinou cestu. Profíci již seděli v autě a brána se otvírala, když jsem se jako poslední, sotva popadající dech, rvala do auta. Hasiči se svým houkajícím ořem byli za chvíli v prachu, ale náš trambus srdnatě funěl a kvílel za nimi – to víte stará technika je stará technika. Věděly jsme, kam máme jet. Hořelo pole mezi vesnicemi Limuzy a Přišimasy. Již z dálky jsme viděly dým, plameny, veliký zčernalý kruh spáleniště a hasičské kolegy profíky, jak již hasí. Velitel zásahu Aleš Rath nám sdělil taktiku likvidace požáru. Naším řidičem byl stále Karel a na korbu trambusu se vydrápaly Dana s Betynou, aby hasily „lafetou“. To se jim dařilo výborně. Až na to, že proud vody z děla neuměly ztlumit, což se ukázalo osudným hlavně při míjení trambusu s autem profíků. Holky měly samozřejmě snahu vyřešit tuto situaci, ale momentální problém „kamže namířit ten proud, aby profíky nesestřelily z auta“ dopadl tak, že si nastříkaly s výskáním vodu „do vlastních bot“. Pominu okamžitý hurónský smích nás všech „zasvěcených žen“ stejné neznalosti, ale největší smích později vzbudila Karlova naprosto bezelstná a logická odpověď: „Tak jste to měly vypnout..“. Kéž by v ten okamžik věděly jak. Ta opěrka na nožku se ukázala býti nožním ovladačem děla, a i když to věděly, prostě je to v tom okamžiku nenapadlo – lafetou se často nehasí. No, kdo by to byl řekl. Jak říká klasik „chybami se člověk učí..“. Možná to trošku svádí k dovětku :„lepší postříkaný profík než-li pocit, že vám teče do bot…“ ale to se nedá, protože jsou hasiči v Brodě na nás opravdu úžasně hodní, a tak radši dovětek druhý: „lepší naše mokrá obuv, než-li sestřelený profík z Brodu“. Konec však vtipností, zpět k požáru. Ostatní dostaly lopaty a menší ohniska rozhrabávaly a udusávaly hlínou. Zemědělci rychle kombajnem kosili nezasažené klasy a traktor přeorával půdu, aby oheň nepřeskočil. Vzduch se tetelil jako ve filmech o Sahaře a vůbec si nedovoluji alespoň odhadnout, kolik mohlo být na spáleništi, a ještě k tomu v té sluneční výhni, stupňů. Když dorazili hasiči z Úval, bylo již po požáru. Po rozhodnutí velitele zásahu jsme mohli všichni odložit zásahové kabáty, rukavice a helmy. Měli jste vidět ty vytřeštěné oči úvalských kolegů, když se před nimi vylouplo z předpokládaných mužů „hasičů“ šest upocených, popílkem špinavých a žíznivých žen – hasiček. Před odjezdem na základnu jsme si, i my „lopaťačky“, raději také vyzkoušely ovládání lafety. Zpáteční cesta byla ve znamení unaveného ticha. Kromě vrčení motoru našeho trambusu. Po uložení věcí na místo jsme očistili sebe a auta. V tom pozdním odpoledni jsme měly naplánovánu cestu na parcelu hasičů, kde budeme něco málo pálit klestí. Při čekání na obsluhu „volantů“ nám profíci – kamarádi, z tlampače houkli znělku požáru. Vyskočily jsme jako zajíci, ale než jsme se stačily vzpamatovat, tak na nás s velkým smíchem volali, že to byl jenom planý poplach. Měla jsem tep dvěstědvacet a tlak jako v ropovodu, a to ještě hodně dlouho. Přejezd na parcelu, kde možná v budoucnu bude stát nová českobrodská zbrojnice, byl již klidný. S blížící se bouřkou, která se hnala od „Prokopa“, jsme změnili za chvíli program na rychlou večeři v podobě opečených buřtů a rychle zpět na základnu. Z oken jsme koukaly na přívaly deště a poslouchaly, co všechno se může stát v bouřce, k čemu všemu můžeme vyjet. Nic z toho se, naštěstí pro všechny, nestalo.

Večerka byla v jedenáct hodin, a tak jsme povídali venku, ještě se ptali na to, co nás z hasičského hlediska zajímalo. U toho jsme čistili zásahovou obuv, aby byla jako nová, zívání a únavu zaháněli vyprávěním a protahováním. Večer jsme si ustlaly v tělocvičně s činkami, které jsme jen horko těžko odsunuly. Spánek byl zasloužený, ale v rámci „nastražených uší“ trhaný. V každé hlavě byla představa nočního výjezdu, kdy se probudíte sirénou a nevíte, kde jste, co tam děláte a co máte dělat. Usínaly jsme s myšlenkou „Jsi v Brodě, jsi v Brodě, když tě probudí nějaký řev, tak se snaž, proboha, utíkat…“. Neprobudilo nás nic. Ráno v šest byl budíček. Těžko, přetěžko se rozhýbávaly ztuhlé svaly. Po výměně směny jsme se balily domů. Ještě poslední skluz…Za udivených pohledů chlapíků z nové směny, cože „to“ sjelo skluzem a za nesmělého omluvného pípnutí ženy: „Mě to totiž hrozně baví…“. Neodjížděly jsme proto, že by se nám v Brodě hasiči nevěnovali, neodjížděly jsme proto, že bychom se nudily, ale proto, že to bylo strašně namáhavých 24 hodin.

Jako dovětek nám dovolte, Vám všem, ženám i mužům, kteří máte tuto nebo podobnou profesi, poděkovat, za Vaši příkladnou práci a urputnost v ní, za to, že jste nám ku pomoci.
Vám, v Českém Brodě, děkujeme za příkladné a profesionální pochopení a přijetí dobrovolných hasiček a jednoho hasiče a doufáme, že za rok se u Vás zase něčemu přiučíme a zdokonalíme v tom, co již umíme.

A na úplný závěr pro nás ostatní: „klobouk dolů před nimi…, hasiči ti mají opravdu tvrdý chleba……“.

Babetta, Betyna, Blanka, Dana, Hanička, Hanka

-wap-