Jak jsem zkusil být hasičem…

Ve středu 13. 4. 2011 zamířil náš externí spolupracovník Tomáš Lach do SOŠ požární ochrany a VOŠ požární ochrany ve Frýdku – Místku, kde se uskutečnila akce Hasiči ve školní lavici.

ČTĚTE: FOTOREPORTÁŽ: Hasiči ve školní lavici

Dále již pokračuje Tomáš Lach…

Možná by bylo dobré začít něčím, co Vám přiblíží mou osobu. Jsem 28-mi letý muž (minimálně podle občanského průkazu). Povolání hasiče mě vždy přitahovalo. Focení je jednou z mých velkých zálib (vlastně tou hlavní) a když už jsem tedy profesí něco zcela jiného, než hasič (jsem „IT“), není náhodou, že tématem mých fotografií jsou nejčastěji právě hasiči a ostatní složky IZS.

Proto, když ke mně dorazila pozvánka, abych se na chvíli stal hasičem, po kontrole kalendáře a zjištění, že v ten den není žádné jednání, které by vyžadovalo mou přítomnost v práci (ano, i „IT“ musí občas mezi lidi), jsem během pár minut zažádal o dovolenou a obratem potvrdil svou účast.

Ve středu 13. 4. 2011 mířím do SOŠ požární ochrany a VOŠ požární ochrany ve Frýdku – Místku, kde se má akce uskutečnit. Po krátkém přivítání a vyslechnutí si informací jak o škole a výcviku obecně, tak i o tom, co nás čeká, dostáváme zásahový oblek, přilby a rukavice. Přesunujeme se na hřiště školy, kde začíná první část programu a tím je hašení směsi benzínu a nafty. Jdu jako druhý a zdá se mi, že sněhový hasicí přístroj už není úplně plný, ale zdárně dokončuji a po plamenech není ani památky. Bylo to takové zahřátí.

Přesunujeme se k automobilovým plošinám a míříme vzhůru, ke zkoušce evakuačního rukávu. Reportér, který je se mnou v koši. přibližně v 7-mi metrové výšce (pokud si dobře pamatuji) dává pokyn k zastavení, že pro něj je tohle tak akorát. Sjíždí dolů a já chci pokračovat co nejvýše. V rukávu je docela příjemně, jen bych se nemusel točit pořád dokola a postupně cítím, jak se mi shrnuje oblečení.

No pokud dole vylezu nahý, ostatní média budou mít rozhodně úžasné záběry. Když jsem dole vylezl ven (oblečení zůstalo +/- na svém místě), místo na nachystanou žíněnku můj krok míří na deštěm upravenou trávu a po zbytek dne mám chladivou ponožku.

Následuje ukázka, co dokáže „obyčejný“ sprej. První lahvička poslušně exploduje, druhé dvě „jen“ vyhoří. Zábavnější je ukázka, co se stane, pokud se někdo pokusí hořící rostlinný olej uhasit vodou. Závan dedodorantu po explozi spreje nechal všechny klidné, po ohnivé kouli z rostlinného oleje a vody zaznívá, že někteří z účastníků dostali chuť na smažený sýr.

Na řadě je vyprošťování z havarovaného vozidla. Tohle vlastně pro mě není nic, co bych ještě neviděl. Ale využívám možnosti jít si pro snímek téměř kdekoliv a snažím se tak udělat fotku, která bude z takového úhlu a s takovým obsahem, který ještě nemám. Zraněné představují mladé studentky…

Pořád čekám na to, co mě láká nejvíce – dýchací přístroj a činnost v prostředí se sníženou viditelností. Pojem snížená se nakonec upravuje na žádná. Garáž je zakouřena dýmovnicemi a já jdu zkusit, jak se v takovém prostředí pohybovat. Cílem je nalezení „ohně“ a jeho uhašení. Vstupujeme přikrčení do garáže a za malou chvíli vidím nic.

Zpomaluji kroky a protože vím, že na zemi jsou povalené kusy nábytku, tak přemýšlím, jak spadnout, aby můj vzhled po pádu byl nadále takový, na jaký je mé okolí po mnoha letech zvyklé (a ne vždy to bylo jednoduché, než se se mnou smířili). Naštěstí nepadám. Povely ostatních a komunikace z vysílaček zní, jako by se odehrávala někde daleko a s ozvěnou.

Při cestě ven se mám držet hadice. Ztrácím ji z ruky. I když vím, že o pár metrů vedle jsou vrata, kterými vyjdu ven a že jsem v prostředí, kde se mi vlastně nemůže nic moc stát, tak mě přepadá stístněný pocit, že tohle se stát nemělo. Naštěstí ji hned najdu a úpěšně jsem zase na denním světle. Já s dýchacím přístrojem. Jeden kameraman vychází z garáže jen tak, s kamerou na rameni, odkašle si a komentuje situaci slovy, že už zažil „horší“… Vtipálek, škoda, že se na vlastní kůži nezúčastnil závěru, na který já jsem čekal nejvíce.

Přesunujeme se do Školního a výcvikového zařízení HZS ČR. Zvědavě si prohlížíme polygon, který vypadá jako jedna velká klec. Pamatuji si z prohlídky podobného zařízení u Báňské záchranné služby, že vidět toho moc nebude a zima nám taky nehrozí. Dostáváme dýchací přístroje a když je mi maska připínána k helmě přemýšlím, kam až bude možné můj obličej posunout směrem dozadu, než se mi protlačí na druhé straně hlavy. Do polygonu z řad médií jdeme už jen dva.

Následuje krátké zahřátí na nekonečném žebříku a když z něj slezu, nálada je pryč. Není mi nejlépe a docela se mi špatně dýchá, motá se mi hlava. Maska mizí z obličeje dolů a už se nesměju. Pokud jsem takhle dopadl po krátké rozcvičce na žebříku, jsem zvědavý na polygon. Barvu asi nemám nejlepší a tohle bude příčina, proč jsem si v televizní reportáži zasloužil zmínku „… já se ale cítím nic moc a kolega z médií je na tom stejně…“.

No já se v tu chvíli cítil spíše nic, než moc. Ale za chvíli je to pryč. Vstupujeme do polygonu. Jako první člen našeho doprovodu, pak já, za mnou druhý novinář a na konci druhý člen našeho doprovodu. Šero až úplná tma, kouř, v uších kromě vlastního tepu, nádechu a výdechu zní zvuková kulisa, kterou tvoří křik, sténání, sirény a hluk. Za malou chvíli za sebou slyším informaci, že jsme už jen tři…

Lezu po všech čtyřech a proplétám se mezi lany, prolézám pneumatiky, plazím se trubkou. Myslím, že poprvé v životě se opravdu plazím. Sem tam „skluz“ a díry mezi jednotlivými patry polygonu, žebřík a jedno místo, kde se mi zdá nemožné se vlézt. Nemožné to není, stačí „jen“ sundat láhev z jednoho ramene. Se svým doprovodem se cítím jako v bavlnce.

Na každé nebezpečí jsem upozorněn a nejednou cítím ruku na lahvi na mých zádech, která mi pomáhá se vtěsnat a prolézt ty nejmenší škvíry bez zachycení se. V jednu chvíli mi vypadává hadice z masky. I když vím, že jsem v prostředí, kde mohu dýchat i bez přístroje, pocit to příjemný není. Můj doprovod je okamžítě u mě a ihned mi nasazují hadici zpět. Byla to snad jen sekunda.

Po 15 minutách v polygonu jsem venku a sundávám masku. Jsem nadšený a zničený. Kombinaci fyzického vyčerpání a úžasného pocitu znám, ale trochu jinak a z trochu jiných činností ;-) Teče ze mě pot a cítím se skvěle. Říkám si, že jako můj první pokus v životě to nebylo špatné – protože jsem venku, vyšel jsem po svých, při vědomí a zvládl jsem to.

Pravdou je, že můj doprovod – studenti 4. ročníku Lukáš Šotkovský a Robin Knězek – mají na tomto mém osobním úspěchu velkou zásluhu.

Splnil jsem si svůj malý sen a vyzkoušel to, co znám z úplně jiného pohledu – z pohledu hledáčkem fotoaparátu. Možná, když teď vím o něco lépe, co vlastně fotím, budou mé fotky lepší a lépe budou zachycovat dění a jeho atmosféru. Ale taky je možné, že to v nich uvidím jen já. Věta „…hasiči podnikli průzkum zakouřeného objektu…“ pro mě teď zní úplně jinak.

Velké poděkování patří těm, kdo popisovanou událost vymysleli, zorganizovali a taky těm, kdo se nám po celou dobu ochotně věnovali.