Neděle 13. června 2021, od 07:00 bude sloužit směna B. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

Hasiči Jižní Ameriky aneb Ondra Fabián na cestách po Argentině

Přináším vám druhou část seriálu o hasičích v Jižní Americe. Tentokrát se podíváme na hasiče v Argentině. Po návštěvě požárních stanic v Peru a Bolívii jsem se už nemohl dočkat, jaká překvapení mě čekají v hasičárnách při dalším putování.

Buenos Aires

Hranice z Bolívie do Argentiny jsme překročili ve městě Villazon na bolívíjské straně a přešli do města Quiaca na straně argentinské. Moji spolucestovatelé již věděli, že mě mají upozornit na veškeré aktivity spojené s hasiči, kterých si všimnou.

Bylo nádherné slunečné ráno a při zastávce na jedné křižovatce slyším, že přes ulici je hasičárna. Kouknu tím směrem, zastavuji náš autobus, beru foťák a jdu se podívat. Hasičárna vypadá celkem obyčejně s jednou starší cisternou značky Mercedes. Nahlížím do garáže, nikde nikdo a tak si udělám pár fotek a jdu zpět do autobusu. Jsem sice zklamaný z toho, že tam nikdo nebyl, ale na druhou stranu bylo to i dobře, protože při delší návštěvě by moji spolucestující byli naštvaní, že na mě musí čekat.


Hasiči Jižní Ameriky aneb Ondra Fabián na cestách po Peru a Bolívii


Po celodenním přesunu bylo cílovým místem město Salta. Ve městě žije přibližně 600 000 obyvatel a nachází se v nadmořské výšce 1150 m. Pohyboval jsem se v centru města a z předchozích zkušeností jsem věděl, že hasičská stanice musí být blízko. Už při nástupu do taxíku se taxikář divil, proč chci do hasičárny jet autem. Záhy mi to bylo jasné! Jel jsem jenom kolem jednoho bloku.

Přede mnou se objevila celkem velká stanice. Takže foťák na krk, brožurku s českou technikou do ruky a jde se na věc. Přivítal mě sám velitel stanice a ochotně mi začal vysvětlovat, jak místní hasiči fungují. Model byl stejný jako v bolívijském městě La Paz. Hasiči jsou součást policie a vykonávají i jiné úkoly s tím spojené.

Škoda jen, že v garáži byly zaparkovány jen 3 hasičské speciály. Zásahový vůz amerického typu, dodávka Ford na převoz další techniky a opravdu hodně jetý nákladní automobil.

I přes skromné technické vybavení byla z místního velitele cítit velká láska ke svému zaměstnání a patřičná hrdost na to, že je velitelem zrovna téhle stanice. Na druhou stranu, když viděl i mé nadšení pro věc, nabídnul mi vyzkoušet si jejich zásahový oblek.

Místní hasiči mají kalhoty i kabát ušitý z kůže a vevnitř je další tepelná vložka. Celkem byl oblek dost těžký a neforemný. To ale bylo nic proti zásahové přilbě! Byl to pro mou hlavu opravdu křest ohněm! I po krátké chvíli tlačila snad opravdu všude, o váze ani nemluvě. Jako ochrana zraku je na helmě integrovaný plexištít, zadní ochrana krku je tvořena koženým plátem. Zásahovou baterkou je čelová svítilnou nasazená na helmě.

Ze Salty následoval přesun do největšího města Argentiny – do Buenos Aires. Vzhledem k tomu, že ve městě bydlí téměř 3 milióny obyvatel, hustota osídlení je v centru města 14 000 obyvatel na 1 km2 a je zde ne příliš lichotivá bezpečnostní situace, dával jsem si velmi nízké naděje na nalezení požární stanice.

Nakonec se mi to povedlo díky místnímu taxikáři. Ten se opět divil, že chci do hasičárny, navíc, když je v hlavním sídle policie. Každopádně mě vyhodil na křižovatce, a že dále si mám jít sám. Asi neměl úplně čisté svědomí a z policie měl strach.

Blížím se k průjezdu do vnitrobloku budov, když po ulici přijíždí požární speciál. Z budovy vybíhá stráž do středu pětiproudé ulice. Na pokyn ruky strážného všech pět proudů aut zastaví a hasiči si pohodlně zacouvají na stanici. Využívám toho a ulici přebíhám taky.

Přicházím k vrátnici a snažím se vrátného poprosit o prohlídku stanice. Protože to je i hlavní policejní budova, jsou zde trošičku přísnější podmínky. Navíc jsem tam byl zrovna v čase, kdy probíhala výměna směn a byl tam trošku zmatek. Každopádně vrátný, aby budil respekt si nasadil opasek se zbraní a pokynem ruky mi naznačil, že mám stát na místě a nikam nechodit. Po chvíli dovedl velitele hasičů spolu s jedním hasičem, který uměl anglicky. Pak už mi byla hasičárna volně přístupná.

Po celou dobu mi anglicky mluvící hasič dělal průvodce a opět ochotně mi vysvětloval a ukazoval vše, co mají k dispozici. Na připojených fotografiích je detailně vidět uložení jednotlivých prostředků v zásahovém automobilu. Automobily už byly o poznání modernější a vybavenější, něž ty, které jsem doposud viděl.

I když při pohledu do kabiny a hlavně na dýchací přístroj, jsem si říkal, že s tímhle bych do ohně či zakouřeného prostoru nevlezl.

V prostoru stanice se nacházel i dispečink pro centrální část města. Ten jsem bohužel nenavštívil, ale průvodce mi vysvětlil, jak se na této stanici vyhlašuje poplach. Vyhlášení probíhá rozsvícením příslušných světelných znaků, kdy římská I. nebo II. značí, které družstvo vyjíždí, písmena P, S, H pak jaká technika vyjíždí.

Jediné co mě udivilo, proč na stanici není plošina nebo žebřík, když jsou kolem všude výškové budovy. Dozvěděl jsem se, že tato zařízení mají v sousední stanici a v případě potřeby si je půjčují.

Jako třešnička na dortu byla návštěva kuchyně na stanici. Hasič-kuchař zrovna začínal připravovat pro posádku oběd. V celé kuchyni voněla cibulka a připravovalo se kuře s rýži. Obsluha kuchyně byla z mé návštěvy tak nadšená, že mi nabídli, ať dorazím v poledne na oběd. Bohužel jsem musel odmítnout kvůli dalšímu programu. Škoda snad to vyjde příště!

Poslední navštívená stanice v Argentině byla ve městě Puerto Iguazu, což je turistické městečko s asi 82 000 obyvateli na hranicích s Brazílií. V blízkosti města se nacházejí známé vodopády Iguazu.

I když jsem byl z hotelu vybaven informací, kde přesně se stanice nachází, neměl jsem zrovna svůj den a musel sem se čtyřikrát na ulici doptávat, kde to je. Nakonec sem ji našel, ale bylo už celkem pozdě a začínalo se stmívat. Stanice byla, což sem při vstupu nevěděl, pomyslně rozdělena na dvě části. Na dobrovolné hasiče profesionály a na dobrovolné hasiče dobrovolné.

Ta profesionální část byla směrem do ulice, měla celkem moderní techniku, kancelář dispečerky a zázemí pro jednotku tvořené šatnou, zasedací místností s jídelnou, sociálním zařízením a noclehárnou. Právě noclehárnu jsem neměl odvahu ani fotit, jen sem přemýšlel nad tím, jestli není lepší spát v sedě na dřevěné židli než na postelích a matracích, které tam byly.

Tu dobrovolnou část pak tvořila jen jedna místnost, řekněme dílna a travnatý dvůr. Tam jsem však narazil na opravdové hasiče – nadšence srovnatelné s našimi dobrovolnými jednotkami. Při pohledu na stařičké zásahové speciály, kdy hasiči jsou po pás zalezlí v motoru a po lokty od oleje, jsem si okamžitě vybavil, že i u našich dobrovolných se takto technika udržuje a opravuje a že k tomu musí mít člověk lásku, aby to dokázal dělat.

Štěstím pro mě bylo, že opět jeden z hasičů uměl trošku anglicky a tak nakonec z krátké návštěvy byly skoro 2 hodiny, kdy mi ukázali úplně vše, co mají k dispozici, včetně plechového přístřešku, který používají jako trenažer na požáry.

Při odchodu z hasičárny jsem se dozvěděl, že velitel dobrovolné jednotky je ve službě teprve půl roku a že i ostatní hasiči slouží jen velice krátkou dobu. Proč tomu tak bylo, bohužel nevím. Možná i proto, že dobrovolná-dobrovolná jednotka není financována z obecní pokladny. Musí si veškeré peníze na provoz sehnat sama.

Z této hasičárny se mi opravdu nechtělo odcházet, tak přátelskou atmosféru jsem dlouho nezažil.

Každopádně se nedalo nic dělat, program zájezdu byl neúprosný a tak další den byl naplánován přesun do Brazílie. O tom pak v posledním dílu zhruba za týden.

Sdílet
Seriál: Hasiči Jižní Ameriky pohledem Ondry Fabiána