Čtvrtek 2. prosince 2021, slouží směna C. Jak poznáte hasiče v prchajícím davu? Jde opačným směrem.

Hasiči Jižní Ameriky aneb Ondra Fabián na cestách po Brazílii

Ve třetím a posledním díle z putování, nejen za hasiči, po Jižní Americe, vám přináším pár řádků o hasičích v Brazílii.

Okamžitě po překročení hranice mezi Argentinou a Brazílii byl viditelný rozdíl v životní úrovni obyvatel. Z toho jsem usoudil, že bych se mohl konečně dočkat i moderní hasičské techniky, ale zároveň jsem měl i trošku obavy, abych se na stanice vůbec dostal.

Hned za hranicí jsem se nechal taxíkem vysadit v centru města Foz do Iguacu. Město má zhruba 260 000 obyvatel a tak jsem si řekl, že najít hasičskou stanici nebude problém. Asi po 15 minutách bloudění ulicemi města jsem se konečně doptal, kde hasičárnu najdu. Za pomoci navigace v mobilu jsem tam téměř po 20 minutách dorazil.

Vrata stanice otevřené, ale nikde nebyla ani noha. Zkouším zvonek a někde ze zadního traktu vykoukne hasič a nechápavě po mě kouká. Když mu začnu anglicky vysvětlovat kdo jsem a co mě zajímá, plynule anglicky mi začne odpovídat a hned mi začne ukazovat techniku a vykládat, jak to u nich na stanici chodí. Za chvíli přivolává další kolegy, kteří už mluví bohužel jen portugalsky, ale vše opět zachraňuje brožurka s fotkami hasičů z Česka.

V garáži mají zásahový speciál na podvozku VW a v nadstavbě pak vybavení, řekněme na evropské úrovni. Jako druhý vůz je zde zaparkována velkokapacitní cisterna. Další zásahový automobil tam již není; tomu jsem se divil. Ptal jsem se na automobilový žebřík nebo plošinu, protože kolem stanice jsou všude výškové budovy minimálně o třiceti patrech. Dozvěděl jsem se, že žebřík mají ve vedlejší stanici. Na stanici byl však v rámci zajištění rychlé lékařské pomoci k dispozici terénní automobil Nissan.

Smůla, že na stanici byl zrovna přítomný jeden z vysokých velitelů, jinak by mě vzali na návštěvu do sousedních požárních okrsků. Snad to vyjde příště! Od hasičů jsem se mimo jiné dozvěděl, že na tom nejsou zrovna nejlépe z hlediska finančního ohodnocení. A při cenách, které jsou v Brazílii, je jejich plat v přepočtu 35 000 Kč celkem nízký.

Další a zároveň poslední navštívená stanice byla ve městě Rio de Janeiro, které je druhým největším městem Brazílie s více než 6 miliony obyvatel. Vzhledem k velikosti města a celkem neutěšené bezpečnostní situaci jsem si vybral centrální stanici. Nic jsem nenechal náhodě a pečlivě jsem si předem vyhledal v mapě, kde se stanice nachází. Potom už nebyl problém se tam dostat taxíkem.

Taxík mi zastavil před historickou budovou v centru města. Ne budovou, byl to celý blok budov v nádherném červeném odstínu! Vcházím do průchodu. Je tam závora a u ní strážný. Opět finta s obrázkovou publikací a vysvětlování kdo jsem a co mě zajímá. Strážný na chvilku zmizí se slovy, že mám počkat.

Vzápětí se vrací, že není problém a ať jdu na prohlídku – posílá mě do hasičského muzea, které je v rámci bloku centrální stanice. S tím se, ale nějak nechci smířit a proto vyjdu na centrální nádvoří bloku. Tam mi padá brada při pohledu na všechnu parkující techniku a na celkový život na stanici. Všude chodí vysocí oficíři i běžní hasiči starající se o techniku. Každý po mě kouká, co tam jako civilista dělám a ještě s foťákem na krku. Reaguji rychle a každému, kdo se po mě podívá, ukazuji brožurku s fotkami a vysvětluji mu, odkud jsem. Všichni jsou nadšeni a říkají mi, ať si vše v klidu prohlídnu a vyfotím.

Stanice je opravdu velká, nechybí plochy pro volnočasové aktivity hasičů, výcviková plocha, jídelna a ostatní nutné zázemí. V horních patrech budovy jsou pak kanceláře a ubytovna pro hasiče. Jak se dozvídám, někteří hasiči na stanici i bydlí a berou to tam jako velký domov a rodinu.

Škoda, že kvůli velké časové tísni si nemohu stanici více užít a po 30 minutách ji musím opustit. Cestou zpět procházím přes regulérní vrátnici, ve které stojí můj taxikář a vysvětluje mi, co zjistil od vrátného. Prý pro vstup na stanici potřebuji speciální povolení, které mi můžou vystavit, ale až na další den. Chvilku po něm nechápavě koukám a pak mu s úsměvem říkám, že už ho nebudu potřebovat, že všechno, co jsem si chtěl prohlídnout, jsem již zvládl i bez povolenky. Na to zase nechápavě koukal taxikář i samotný vrátný.

A tak jsem opustil po měsíčním putování poslední hasičskou stanici, s příjemným pocitem u srdce a spoustou zajímavých zážitků. Člověk si udělá představu o tom, že se v České republice nemáme zas až tak špatně.

Závěrem bych chtěl vyburcovat další hasiče k tomu, aby při svých cestách do zahraničí taky navštívili sem tam nějakou požární stanici a o své zážitky se s námi podělili.

Ondra Fabián

Sdílet
Seriál: Hasiči Jižní Ameriky pohledem Ondry Fabiána