Srpen 1968 očima hasičů – závěrečný doslov

Dokumenty o zásazích hasičů v osudných dnech srpna 1968 jsou téměř ztracené. Písemné prameny, z nichž vychází tato práce, se zachovaly pouze díky náhodě.

Tehdejší mocní se krátce po okupaci snažili zamést jakékoli stopy po běsnění sovětských vojáků v hlavním městě. Hlášení o zásazích, které hasiči vždy píší po skončení výjezdu, nenávratně zmizely. Jako by záchranáři v srpnu neměli žádnou práci. Proti zlovůli se však postavil osud.

Hlášení ze dnů 21. a 22. srpna 1968 kdosi našel pohozené na ulici před zbrojnicí a přinesl je zpět hasičům. V archivu na centrální stanici v Sokolské ulici postupně upadly v zapomnění a unikly tak skartovacímu stroji.

Také druhý cenný zdroj informací z osudného srpna – kniha hlášených případů – byl zachráněn jen shodou šťastných okolností. Pravděpodobně příslušníci Státní bezpečnosti odvezli všechny knihy k likvidaci.

Nevšimli si, že mezi nimi chybí svazek zachycující právě ty nejvypjatější dny. V tu dobu už byla kniha výjezdů v moci tehdy třiatřicetiletého spojaře hasičů Pavla Rubeše. Doslova ji ukradl. Ani nevěděl, proč to vlastně dělá. Dnes je amatérský historik na svůj skutek hrdý a vzácnou památku střeží jako oko v hlavě.

Oficiální statistika požárů ze srpnových dnů patrně už nikdy nebude mít přesná čísla. Teprve po roce 1989 hasiči stanovili alespoň formální údaje: V týdnu od 20. do 27. srpna 1968 v Praze uhořel jeden člověk, počet zraněných při požárech je neznámý.

Celková hmotná škoda není známa, odhaduje se na sto milionů korun. Počet výjezdů je také neznámý. Záchranáři se totiž kvůli střelbě nebo enormnímu vytížení nedostali k několika desítkám menších požárů.

Diagnóza: hasič

Z podobně záhadných důvodů jako třeba někteří Středoevropané touží po životě námořníků, táhlo to Pavla Rubeše od klukovských let k profesi, kterou nikdo z jeho rodiny nevykonával.

Stejně jako mořeplavcům učaroval nespoutaný oceán, jeho si nadobro získala voda pevně zkrocená v hasičských hadicích.

Narodil se v roce 1935 v Praze. Dodnes žije v činžovním domě, kam si ho rodiče přinesli v peřince. Byl jedináček, odmala se zajímal o historii a organizaci hasičů a jeho záliba stále sílila. V roce 1945 nastoupil na osmileté gymnázium, ale učení ho příliš nebavilo, a tak ještě před maturitou vyměnil školní lavici za sedátko na hasičské cisterně. Jediný, po kom mohl zdědit svou vášeň, byl dědeček, který koncem devatenáctého století pomáhal zakládat dobrovolný hasičský sbor v Bechyni.

Mladík Rubeš začal od píky. Šestnáct let pracoval jako takzvaný mokrý hasič, tedy ten, který jezdí přímo k požárům. Nejprve nastoupil na stanici v Holešovicích a postupně prošel všech deset pražských zbrojnic. Mezitím si doplnil odborné vzdělání.

V roce 1968 se stal spojařem na centrální stanici číslo 1 v Sokolské ulici na Novém Městě. Od roku 1976 tam působil jako velitel spojovací směny. V době normalizace měl neshody s tehdejším vedením. Podle jeho slov mu neschopní aparátníci zasahovali přímo do výkonu služby.

Navíc nebyl členem komunistické strany, což mu ještě více přitížilo. Musel opustit velitelské místo a opět začal pracovat jako řadový spojař, tentokrát v Holešovicích. Na tamnější zbrojnici strávil zbytek kariéry. Výjimkou byl jen rok 1980, kdy sloužil na stanici v Petřinách.

V roce 1995 oslavil šedesátiny a po 43 letech u hasičů odešel v hodnosti nadpraporčíka do výslužby. Nyní se věnuje historii pražského záchranného sboru a rozšiřování své sbírky hasičských reálií.

Nikdy se neoženil. Jak sám říká: „Neměl jsem na to čas, byl jsem přece hasič.“

Autor: Tomáš Mrzena – novinář