Expedice Peking aneb China Fire 2013 podruhé

Hlásíme se opět z čínského Pekingu, rekognoskace terénu je úspěšně za námi, nutno podotknout, že nás mnohé překvapilo a to jsme se pečlivě na tuto dalekou pouť připravovali. Aby toho nebylo málo, podívali jsme se také na zajištění požární bezpečnosti našeho ubytovacího zařízení.

Nejprve k hotelu. Každý pokoj je vybaven hlásičem kouře a dvojicí sprinklerových hlavic, coby místní stabilní hasící zařízení. Na chodbách jsou sprinklery také a navíc po každých deseti metrech skříně na hasící přístroje a skvěle jsou také označeny únikové východy.

Evakuační schodiště je kryté na rohu budovy, jeho značení je taktéž plně dostačující a vyhovující předpisům. V tomto směru alespoň to, co jsme zatím v Pekingu viděli, je v pořádku. Vše je značeno velmi přehledně a také samotné návody na používání hasebních prostředku jsou i pro laika přehledné a snadno zapamatovatelné.

Nyní si shrňme rekognoskaci města. Týkala se zejména vyzkoušení cestování hromadnou dopravou, konkrétně metrem. Pro Pražáka hračka, opak byl ale pravdou, tedy alespoň v prvních okamžicích. Potíže nám nejprve působila orientace v mapě a okolí a zejména pak poměrně umně skrytá angličtina v názvech či trasách. Po třech přestupech se vše ale začalo zvládat.

Do toho pekingské metro pro nás přineslo pár velmi pozitivních věcí, o něm a o nich se rozepíšeme podrobně později. Že mají co dělat s požární ochranou, resp. bezpečností obecně, je nasnadě a o to vás nesmíme ochudit. Jinak neméně zajímavá je zde i silniční doprava, o té se pro vás také rozepíšeme detailněji, neb to, co zažíváme, je naprosto neuvěřitelné.

Co se ještě věcí pro nás důležitých týče, bylo pořízení něčeho na obživu. Návštěva místního „kaufáče“ byla trochu šokem. Více než 60, slovy šedesát pokladen, jedoucích na plný výkon, to člověk ještě neviděl.

To však nebylo jediné, co překvapilo a to se rozhodně nejedná o nějaký největší místní hypermarket. Jeho celkové pojetí je trochu podobné tomu, co známe od nás, ale je to prostě na čínský způsob.

My však hledali něco jiného, a to nějakou kloudnou restauraci, kde by se dalo dobře najíst a napít. Vyřešil to za nás místní McDonald a jeho „dablčíz“ menu. Bohužel bylo snědeno na kusu kamene nedaleko olympijského stadionu tzv. Ptačího hnízda.

Ne snad, že by se nám pozdní oběd nechtělo konzumovat přímo v restauraci, ale nebylo tam jediné volné místo a navíc jim tak zřejmě někde praskla voda, protože na zemi jí byla několik centimetrů vysoká hladina. Z toho si ovšem nikdo hlavu nelámal a hamburgery se vyráběly jak o život. Mají zde na ně i rozvážkovou službu.

Protože nás kosila únava z letu, už se dále nic moc neřešilo. Šli jsme okusit opět strasti metra a dojeli po několika přestupech na náměstí Tien an men, což je v překladu Brána nebeského klidu, které bylo na první květnový den obsazeno tisíci návštěvníky v rámci státních oslav Svátku práce.

To se pochopitelně nemohlo obejít bez přítomnosti hojně zastoupených bezpečnostních složek včetně armády. Na každých zhruba 100 metrech stál jeden voják, vyzbrojený pro případ potřeby hasícím přístrojem.

Fotografovat moc nešlo a tak jsme se naprosto vyčerpaní vrátili opět metrem a pak pěšky na hotel. Vzalo se to přes zastávku v místní prodejně potravin, kde se nakoupila večeře a snídaně v podobě jak jinak než čínských polévek a nudlí coby hlavního jídla. Pak proběhla u manželské dvojice na pokoji válečná porada, co a jak bude v plánu ve čtvrtek a šlo se spát.

PS: Co nám působí stále trochu problém, jsou všudypřítomné velmi různorodé pachy, inu jiný kraj, jiný mrav… Jo a na hasiče jsme přes velkou snahu zatím nenarazili, jen v jejich papírové podobě na billboardu v metru, anoncujícím hasičský veletrh, kvůli kterému zde jsme.